Kázání na Velikonoční pondělí

• 

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 10. 4. 2023 0:00

Evangelium: Matouš 28, 8-15
Ženy rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Sestry a bratři,

pokud slyší toto evangelium dnešní člověk, pak často jen pokrčí rameny.

Je tu verze příběhu předaná Ježíšovými přáteli a učedníky, že Ježíš byl vzkříšen a žije. A pak je tu verze „že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když (vojáci na stráži u hrobu) spali. ... A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.“

Už mnoha tehdejším lidem připadala verze o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu nepravděpodobná, až šílená: „pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství“ (1K 1,23).

(A co teprve lidé věku moderní vědy a rozumnosti? Nejčastěji se asi budou snažit přidržet principu zvaného „Ockhamova břitva“. Je to princip logické úspornosti, od 19. století nazývaný podle anglického logika, františkána Williama z Ockhamu (1287–1347). Ve skutečnosti je daleko tento princip daleko starší. Možná bychom řekli, že je to princip „zdravého selského rozumu“. Tento princip by se dal interpretovat např. takto: „ Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Respektive: pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do /vědecké nebo rozumné/ teorie nepatří.“

A pokud k tomu přihlédneme k Davidu Humeovi, který „zázrak“ definuje jako „porušení přírodního zákona“ a formuluje tzv. „Humeovu břitvu“, totiž, že „žádné svědectví není dostatečné k dokázání zázraku, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit“, pak má člověk osvícenství a moderny vlastně rozhodnuto.

Má rozhodnuto a jasno ale jen proto, že si předem stanovil hranice, za které už „nemá smysl se dále ptát.“

Ponechme nyní stranou otázku, je-li zázrak definován jako „porušení přírodního zákona“, jak by pak mohlo být jakékoliv svědectví „větším“ porušením přírodního zákona? Tady Hume dluží formulaci falzifikovatelné hypotézy, jak se pozná, že dané svědectví je samo porušením přírodního zákona tj. zázračné.

Dále je v Humeově břitvě nezodpovězená otázka jak kvantifikovat či poměřovat „velikost resp. míru dvou či více porušení přírodních zákonů“ - porušení je prostě porušení, tj. těžko říci, že toto je trochu „větší“ porušení a toto je trochu „menší“ porušení přírodního zákona. Možná kdyby Hume mluvil místo o „zázračnosti“, o míře odhadové „pravděpodobnosti“, bylo by to méně rozporuplné.

Co už však Humovi nelze jen tak odpustit, je fakt, že „porušit přírodní zákon“... už z definice není možné protože, jinak by to v tom případě nebyl přírodní zákon. Co však je možné úplně klidně porušit, a ve vědě se to děje stále, to je naše lidské, třeba i vědecké, nedokonalé poznání přírody a jejích zákonů.

V takovém případě dochází k přeformulaci hypotézy nebo v případě větších „porušení“ k celkové změně paradigmatu daného oboru.

Jinými slovy: to, že nějaký jev nedokáže soudobé vědecké poznání vysvětlit, ještě neznamená, že je takový neexistuje.

Vraťme se však ještě k Ockhamovi: i u něj se jedná spíše o míru pravděpodobnosti, jakési: „jednodušší vysvětlení daného jevu, je častěji pravdivé, než složitější vysvětlení. Ne však vždy!“)

Jedním z ideových zdrojů naší církve byl a je modernismus, který nerezignoval na hledání mostů mezi křesťanstvím a moderní vědou a filosofií, věříc, že pravda je jen jedna, a je možno ji poznávat z různých úhlů, různými způsoby a do různé míry. Proto se CČS(H) od počátku odvolává na odkaz mistra Jana Husa „Pravdy každému přejte!“ a do preambule Ústavy vkládá „Církev československou tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým...“ Je to úkol velmi dynamický (a bohužel leckdy v praxi opomíjený), neboť tak jak se vyvíjí poznání duchovní a teologické, tak se - v posledních staletích - ještě bouřlivěji vyvíjí i poznání vědecké, které je dnes na úplně jiné úrovni, než bylo v době osvícenství, kam sahají hlavní kořeny současné rezervovanosti západního člověka k náboženství obecně a k náboženským výpovědím o „divných“ či „zázračných“ skutečnostech.

Náboženství od počátku zprostředkovává mj. i poznání věcí, které jsou mimo naši běžnou každodenní lidskou zkušenost. Proto jsou některé náboženské výpovědi od počátku „nezvyklé“. Jak se však vědecké poznání začíná blížit k podstatě reality za běžnou hranicí našich smyslů, začínají být i výpovědi vědy stále méně intuitivní, méně „pravděpodobné“ a vlastně „divné“ až „zázračné“. A týká se to nejen věcí někde daleko u hranic vesmíru, ale jde o jevy tak nám blízké, a „jednoznačné“ jako je třeba čas.

Všichni máme (nejen v mobilech) své hodinky a kalendáře. A každodenní zkušenost a zdravý selský rozum nám přece říká, že čas plyne spravedlivě všude stejně rychle, plyne nevratně, plyne z budoucnosti do minulosti, a „teď“ je ve stejné chvíli na Zemi i na Měsíci i na Saturnu i v systému Alfa Centauri. A kdo by tvrdil něco jiného tak je divný, a možná i blázen. A vida. Současná úroveň vědeckých empirických poznatků říká taková „bláznovství“ jako, že čas neplyne všude stejně rychle, v mikrosvětě nemá nezvratný směr, dojem plynutí času v našem makrosvětě je jen důsledek našeho rozostřeného vnímání (Einstein: „čas je jen iluze, ovšem velmi tvrdošíjná“), neexistuje jediná současnost, čas není nezávislý, a dokonce není ani spojitý atd.

(Pokud by vás pohled současné fyziky na čas, sestry a bratři, zajímal blíže doporučuji např. přehlednou přednášku pro laickou veřejnost prof. Podolského: https://www.youtube.com/watch?v=wHSh_8FHwIo ) A stejně tak věda vypovídá o „divných“ věcech jevu hmota/energie - což jsou jen ekvivalentní názvy pro stejný jev nebo dokonce o úloze-vlivu pozorovatele/pozorování na výsledný stav pozorovaného fyzikálního jevu. To vše nejsou tvrzení okrajových vědců - podivínů, to je vědecký hlavní proud. A nejde tu o čerstvé objevy posledních let! Tyto věci jsou akceptované vědou mnoho desítek let, již od 20. století. Je velkou otázkou, proč v běžné populaci o nich není větší povědomí?

Současné teologické poznání o Vzkříšení, mluví v souladu s výpověďmi Bible, o Vzkříšení jako o novém stvoření, o nové realitě, v níž nejde chápat Kristovo tělo ve smyslu důsledku jakési pouhé resuscitace, nebo ve smyslu Lazarova vzkříšení, ale jako novou realitu propojující náš prostoročas s Věčností a zavádí teologický termín: tělo Oslavené, které se sice může projevovat i jako běžné tělo, které je však nositelem podstatně nové kvality.

A tak když vezmeme v úvahu vše dosud řečené, už nám nepřipadá rozumově vyloučené přijmout tu dobrou zprávu Velikonoc dosvědčenou nejen mnoha svědky,

a především našimi vlastními zkušenostmi s dotyky a projevy živého Krista v našich životech!

Držme se těchto zkušeností! Držme se pevně svědectví evangelií!

A předávejme tu dobrou zprávu dál.

To co se včera jevilo jako „zvláštní“ bude zítra „běžné“.

Lidstvo roste ve svém poznání Pravdy.

1 K 13,12: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance,
potom však uzříme tváří v tvář.
Nyní poznávám částečně,
ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

A je to pravda nesmírně dobrá a radostná pro naše putování - dopravu pozemskou magistrálou. Krásně ji shrnul text na 1 billboardu, jehož autorem je M. Hobza, farář v Kobylisích, který vyhrál v 7. ročníku soutěže o nejlepší reklamní text Zlaté pero 2018:

„ Konečná stanice se mění na přestupní. Změna platí od Velikonoc. A je trvalá.*
Ježíš Nazaretský

* Bližší informace dostanete v kterémkoli kostele. “

Amen.

Mgr. Jan Kohout, Ph. D., vikář, NO Kolín