PD CCSH

Bohoslužebná činnost

b_250_200_16777215_00_images_stories_ccshpd_images6_bohosluzby_praha.gif
 

http://www.cokdyvpraze.cz/bohosluzby.html

 


 

Křesťanská bohoslužba
citace: Prof. ThDr. Milan Salajka, Sylabus praktické teologie, Praha 2004, kpt. 4., str. 21-27.

První naší otázkou k danému tématu asi bude: Proč se má křesťanská církev přemýšlivě zabývat bohoslužbou, jak a v jaké míře? Odpověď všech církví bude jednoznačná, a to v tom smyslu, jak to pro naše prostředí opakovaně vyjádřil Zdeněk Trtík:
Bez bohoslužby, bez porozumění jejímu smyslu a bez účasti členů církve na ní nemůže existovat žádná církev. Bez bohoslužby a účasti na ní nemůže v nikom pulzovat skutečná křesťanská víra.

S touto vynesenou a stále vyznávanou tezí je ovšem v jistém rozporu praktický život každé z existujících církví. Neboť jejího bohoslužebného života se zúčastňuje jen část pokřtěného členstva církve, nyní část malá až mizivá. S tím musí církev zápasit.
Starobylé církve - pravoslavná a katolická - dospěly brzy k tomu, že svou bohoslužbu objektivizovaly. Jejich liturgie se děje jako obětní akt Bohu, který - je-li vykonán v přesném řádu a bez vady - platí bez ohledu na to, jaký díl církve věřících se jí zúčastní. V určitých historických etapách se těmto církvím nadto dařilo shromažďovat k bohoslužbě masy.
Oproti klasickým církvím vstupovaly církve reformační a následná různá společenstva obrodná či reformní do jiné situace, ať už symbolické a dogmatické, anebo dějinně společenské. Účast na evangelické bohoslužbě, založené především na slově, závisela u nich daleko patrněji na stupni participace členstva na ní, na jejich vyznavačství. Nicméně v současnosti zápolí rovněž tato společenstva s odcizením svých členů vůči pravidelnému bohoslužebnému shromažďování. Protože bohoslužba v tomto prostředí má tvar nesrovnatelně volnější, rodí se tu též nejvíce pokusů o "nové tvary a způsoby bohoslužby".
Církev československá se při svém zrodu a v první, resp. druhé generaci svého členstva mohla opírat o pozoruhodně aktivní participaci členstva, jež získala jak svým moderním nábožensko-myšlenkovým programem, tak svou bohoslužbou. K "nové liturgii" zvali jak kněží, tak členové sami. Ovšem od padesátých let, v jisté míře v důsledku ideologického společenského zvratu a s tím i měnícího se životního chování, docházelo stále zřetelněji k duchovní nekázni členstva, až jsme dospěli ke stavu, který je nám znám a jímž trpíme. Členstvo církve většinou není si vědomo závažnosti bohoslužebného shromažďování a významu liturgie pro církev i pro víru samotnou.

4. 1. Zrod a postupný vývoj křesťanské bohoslužby

Připomeňme si stručně, jaký charakter má křesťanská bohoslužba, jak vznikala, vyvíjela se a co se s ní historicky dálo.
Úvodem letmo naznačíme, v jakém bohoslužebném prostředí se pohyboval samotný Ježíš. Židovský národ, pokládající za svou povinnou službu Bohu plnění jeho Zákona, konal v ten čas bohoslužby synagogální, udržoval chrámový provoz a víceméně dbal na domácí rodinné pobožnosti, jakož i na dodržování nábožensky laděných obyčejů. Pokud jde o domácí pobožnosti, je zaznamenáno, že se jich Ježíš příležitostně účastnil, při čemž promlouval, pronášel díkůvzdání nad jídlem a žehnal. Podobně se zúčastňoval synagogální bohoslužby, při níž se podle daného zvyku ujímal výkladu Písem - i když neformálně, jako moc maje. Přitom o jeho přístupu k věci mnohé prozrazují nápadně četně zaznamenané jeho spory a kritiky vůči význačným židovským činitelům a vykladačům Zákona, ať už jde o zákoníky, farizeje, saduceje ap. Radikální, prorocky kritický vztah zaujímal Ježíš vůči chrámovému provozu - od vyhánění obchodníků a peněžníků, přes kritiku kněžské obětnické a správcovské praxe až po předpověď zániku dosavadního chrámu.
Začneme-li sledovat zrod a původní tvary bohoslužby Ježíšových svědků - apoštolů, učedníků a následovníků, nevyhneme se jistým potížím. Apoštolské záznamy nelíčí nijak soustavně, jak probíhala bohoslužba zjevenému (pravému, živému) Bohu-Otci "skrze" Božího syna a Spasitele. Víme jen tolik: Jakmile jeho nejbližší svědkové po totální Kristově smrti na kříži zažili, že je možné nadále s ním žít ve víře jako se Vzkříšeným a Nanebevstoupivším, utvářel se jejich bohoslužebný vztah s ním jako Prostředníkem a Pánem na základě jeho slov a činů pro Boží království a jeho testamentu vyjádřeného chlebem a kalichem vína při poslední večeři. Konkrétně se dozvídáme ze zmínky ve Skutcích apoštolských (o situaci v Jeruzalémě): Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli pospolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň... Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha...(2,41-47). Ačkoli se ta zpráva přijímá jakoby v blízké návaznosti na smrt Kristovu a jeho vzkříšení "třetího dne", vznik tohoto záznamu se datuje zhruba o půl století později.
Druhé závažné svědectví v té věci pochází od "posledního z apoštolů", Pavla, z jeho prvního dopisu obci v Korintu. V kapitole, u nás nadepsané Řád při večeři Páně, máme - vedle tří evangelií - doklad o Ježíšově odkazu Večeře; vyjadřuje se tu pravý smysl a řád tohoto bohoslužebného projevu (1K 11,17-34). Tento údajně nejstarší záznam tradice svázané s poslední večeří Páně, který bude mít základní význam pro budoucnost křesťanské bohoslužby, pochází zhruba z téhož času, jak uvedeno výše. Z poslední čtvrtiny prvního století pochází celá řada dalších epištol. V nich určité textové pasáže přímo sugerují domněnku, že jde o vyznavačské a modlitební texty, jež frekventovaly v průběhu křesťanských bohoslužeb. Bohoslužebný pořádek zde ovšem narýsován není.
To všechno se odehrávalo na půdorysu vyznání, že Ježíš Kristus je pro křesťany Pán, a to ve smyslu "Vskutku je mezi vámi Bůh" (1K 14,25). Připomeňme k tomu, že dosvědčená bohoslužba nenesla jen znak "rozpomínání" na Ježíše, nýbrž i vzývání jeho duchovní přítomnosti, resp. jeho dalšího, eschatologického "příchodu" - maranatha (1K 16,22; Did 10,6).
Ze všech dostupných svědectví je zřejmé, že křesťanská bohoslužba původně sestávala ze svědeckého zvěstování, modliteb a hymnů a byla provázena hody lásky (agapami), z nichž se vydělovala svátostná "památka" - s díkůčiněním přijímaný Kristův odkaz nad chlebem a kalichem. I když se bohoslužba týkala pokřtěných křesťanů, nelze ji asi označit za neveřejnou. Uzavřenější se stane až později a tam, kde církev musela čelit tlakům zvnějška, resp. ideovým deviacím ve vlastních řadách. Druhé století života křesťanů bylo charakteristické jejich napadáním a mučednictvím (martyrstvím) a s tím souvisejícími obranami (apologiemi). Jednota přesvědčení a vyznání počala být narušována herezemi, především gnostickými. Za té situace se posilovala role dozorců-biskupů, až i přejímali někdejší autoritu apoštolů. Jejich dohled se vztahoval i na průběh bohoslužby.
Pokud jde o bohoslužebné liturgie, záznamy o nich se dochovaly jen zřídka a útržkovitě. Seznamujeme se s nimi též v některých literárních dílech tzv. apoštolských otců. V zásadě se musíme smířit s tím, že církev tehdy nemyslela historicky, tak aby své texty cílevědomě uchovávala pro věky budoucí. Tvořily se bohoslužebné scénáře, jež zčásti mohly podlehnout zkáze časem; byly též záměrně ničeny při persekučních zásazích. I tak se nám zachovaly dílčí záznamy o průběhu bohoslužby vypovídající o zvyklostech v širokém prostoru tehdejšího "římského světa".
Po formální stránce můžeme říct, že původní bohoslužebná shromáždění se odbývala v "den Páně", který ještě nebyl dnem svátečním. Shromáždění často probíhala po práci (jako agapální večeře). Ještě před rokem 150 mohla být (místně) přeložena na ráno. Teprve s koncem 3. století bylo ojediněle možné postavit bohoslužebný stůl do všeobecně užívané basiliky. Vládne domněnka, že v takových případech byla první část liturgie - katechumenská - přístupná i nekřesťanům, zatímco druhá byla jen pro "zasvěcené" (pokřtěné). Někde je naopak dosvědčeno, že k přijímání mohly přistupovat i křesťanské děti.
Pokud jde o pojem oběti, prvotní křesťanství jej užívalo přeneseně na křesťanský život, modlitbu a eucharistii. Mohly se tak označovat i dary přinášené obcí na oltář; zčásti se použily pro eucharistii, zčásti pro chudé a potřebné. Z posvěceného chleba mohli si věřící odnášet část domů, aby byl dostupný na každý den. V místech a chvílích nejvyššího ohrožení počaly být základní křesťanské vyznavačské kusy a střed bohoslužebného aktu utajovány před veřejností (arkánská disciplina). Tady spatřujeme i jeden z náběhů k tomu, že se díkůčinění nad "živly" chleba a vína může měnit v tzv. konsekraci. Z toho, co jsme schopni dozvědět se ze záznamů z druhého a pak následného třetího století usuzujeme, že v křesťanských liturgiích a kultu vůbec panovala - při tehdejších komunikačních možnostech - obdivuhodná zásadní jednota, byť provázená regionálně podmíněnou tvořivostí. Dochované liturgické kusy nás překvapují zjištěním, jak omezeně se vážou k novozákonním textům. Inspirovaly se i z jiných kultových zdrojů? I když - právě tyto generace nám poskytly i první ucelenější záznamy evangelia. Bez nich a bez jejich začlenění do bohoslužby by křesťanská liturgie zůstala viset ve vzduchoprázdnu.

4. 2. Bohoslužba v říšské církvi končícího starověku

Podnětné a široce směrodatné pro budoucí tvar a způsob křesťanské bohoslužby mělo se stát svědectví Janovo - evangelní, ale osobitě tzv. "nebeská bohoslužba", k níž se nejprve upjal duch obcí v sedmi asijských římských provinciích, jak se to podává v knize Zjevení Janova. S těmito "náhledy do nebe" budou pronikat do křesťanského kultu rysy mystické a od čtvrtého pátého století (hlavně v konstantinopolském prostoru) roucha, insignie i určité rituály byzantského císařsko-náboženského kultu. A zůstanou v klasických církvích v určité podobě dodnes. Pokud nám nejsou nijak vlastní, připusťme, že i tyto způsoby a prostředky, neznámé jádru Nového zákona, chtějí vyjadřovat velkolepost Božího království, do něhož mají křesťané bohoslužebný přístup.
Konec pronásledování a izolace církve, tj. zásadní změna jejího postavení v rámci konstantinské říše (od r. 325) přinášela postupně možnost širší výměny tradic a jejich zhodnocování, resp. zpevňování základní liturgie organizované církve. Souhrnně lze mluvit o vývoji od plurality k jednotě. Místní bohoslužba se obohacovala jinou, obecněji platnější. Z množství místních (lokálních, nebo i partikulárních) forem se pak utvořilo několik "liturgických rodin". Regionálně šlo nakonec o oblast syrsko-palestinskou a egyptskou, resp. oblast severoafrickou a římskou, severoitalskou (předalpskou) a galskou (zaalpskou)... Jisté osobitosti a silnější vliv do příslušného okolí se uplatňovaly ve zřízených patriarchátech - antiochejském, alexandrijském, římském, jeruzalémském a konstantinopolském. V logické souvislosti s organizačním zcelováním církve projevovala se tendence od svobody a improvizace směrem k respektování jednolitého textového materiálu a vydávaných liturgických i praktických pokynů.
Z končícího 4. století máme k dispozici záznam o průběhu liturgie opírající se o dřívější autoritu Klementa Římského. Zachycuje bohoslužebnou praxi v obcích, které plně rozvíjely přípravu katechumenů. První část tvořilo čtvero čtení z Písem a několik promluv. Druhý oddíl začíná litaniemi (Kyrie eleison), na něž navazuje pozdravení pokoje a svatý polibek. Po odchodu katechumenů (a veřejnosti) začínala bohoslužba pokřtěných bezúhonných členů. Uváděla se apoštolským pozdravem (2K 13,13) s následným zpěvem Vzhůru srdce... a chvalozpěvem Dobrořečme Pánu... Modlitba k večeři Páně začíná předslovem (prefací) Vpravdě důstojno a správno jest...; děkuje Bohu za stvoření a za jeho všechna starozákonní zaslíbení. Do toho vpadá obec svým Svatý, svatý, svatý jsi... Modlitba pokračuje chvalořečením vykoupení v Kristu (eucharistie), až vyústí do vyhlášení památky večeře Páně. Následuje anamneze, tj. připomínání Kristova spásného odkazu, a epikleze, tj. volání ke svatému Duchu o zpřítomnění Pána církve. Po přímluvných modlitbách (modlitba Páně není do této liturgie ještě pojata) se schyluje k přijímání. Formule výsluhy zní: Tělo Kristovo, krev Kristova - Amen.
Podobný tvar a obsah měly i liturgie Východu - jeruzalémská, kappadocká, antiošská a konstantinopolská. Byl do nich začleněn i Otčenáš, širší byly tzv. diakonské litanie, více bylo žalmických zpěvů ap. Tyto zdroje a prameny se slévaly v jednu řeckou liturgii, jež byla zaštítěna jménem Jana Zlatoústého. (Vedle toho se tu dodnes příležitostně užívají liturgie tzv. Jakubova - bratra Páně, a Basiliova - z Kappadokie.) O situaci na latinizovaném severoafrickém území čerpáme ze zpráv biskupa Augustina. Tamější "dominicum" či "dominicum sacrificium" (obětní hostina Páně) dbalo na řádné kázání, jemuž se naslouchalo vestoje; na to navazovaly "benedictiones" (dobrořečení) - modlitby za uskutečnění Božích zaslíbení na věřících. Následující svátostná bohoslužba mohla být konána i odděleně, dokonce i v jiné bazilice. Tady chybí zmínka o darech, jež byly jinde přinášeny na oltář. Po známém úvodu k eucharistii následovaly "modlitby obětné". Jejichž jádro tvořila "modlitba tajin". Byla stálá (kanonická) a liturg ji měl znát zpaměti. Uprostřed ní je zpráva o ustanovení večeře Páně a je uzavřena prosbou o proměnu. Lámání chleba se uzavíralo Otčenášem a polibkem pokoje, po němž si věřící za zpěvu žalmu přicházeli ke stolu pro chléb (na pravou dlaň) a pro napití z kalicha.

4. 3. Vývoj bohoslužebných liturgií ve středověku

Zde chceme schematicky nadále sledovat především západní bohoslužbu (latinskou), neboť ta se stane v budoucnu rozhodnou pro náš životní prostor. Dědictví z prvních čtyř staletí se upravovalo za časů římských biskupů Lva Velikého, Gelasia I. a po stu let Řehoře Velikého (590-604). Zatímco velcí církevní otcové předtím se plynule inspirovali u Písem, v papežské fázi pronikala do římské bohoslužby i starobylá latinská sakrální mluva a s ní duch rozumově organizátorský, nesentimentální, důstojně reprezentativní. Vydávají se závazné pořádky bohoslužby (Ordo).
Z hlediska liturgického zjišťujeme další posun v pojetí večeře Páně: prezentovala se jako Bohu přinášená oběť, při níž hlavní roli přejímá závazný rituál a text ( v "posvátném jazyku"), a s tím přirozeně i kněz; zatímco věřící, nyní v takřka masovém počtu, zůstávali pasivní (nemluvě již o nepřípustnosti projevů charismatických a svědeckých). V detailu ještě zmíníme, že již od pátého století vstupovalo do křesťanských chrámů a spirituality uctívání Marie a kult svatých; jejich ikony zdůrazňovaly jejich prostřednickou funkci na nebeské scéně.
Chybný by byl závěr, že mohla jediná liturgie ovládat celé "římské" území. Jeho jednolitost byla rozrušena v důsledku "stěhování národů". Např. severně od Alp až po Anglii se římský rituál střetával se samostatnou tradicí galskou, včetně jejího pozadí keltského, proměnlivá byla situace ve Španělsku ap. Teprve na konci tisíciletí se rodila "katolická liturgie" jako produkt tradice římsko-papežské, tradice anglického mnišství a vlastního, v tu dobu nastupujícího ducha germánského.
Říšská církev nyní získávala dostatek prostoru a prostředků k tomu, aby ovládla basiliky, rozšiřovala je v mocnější chrámy a pořizovala si pod patronátem feudálního panstva další svá shromaždiště.
Pro tento a následný čas jsme také povinni zaznamenat tendenci od poměrné jednoduchosti a průhlednosti liturgické stavby k tvorbě všelijakých přístaveb. Ústřední rituál zabíhá do všelijakých odboček, dlouží se původní krátké modlitby, jedna modlitba se nahrazuje třemi, vrší se tu další různé přízdoby. "Nové" se přilepuje k původnímu. Svůj podíl na tom jistě nese rozvíjející se mnišská spiritualita, jež rychle získávala na autoritě. 
Nejvýraznější unifikační perioda dějin západní liturgie se datuje léty 1073 až 1545 (kdy ji uzavře vydání Missale romanum - římského misálu). Byla to dějinná epocha celkové konsolidace církve pod mocí papežskou, čas ovlivněný velkými myšlenkovými projevy tzv. scholastiky. Dovršila se cesta ritualizace, spjatá s naukou o platnosti úkonu (validismus). Dozor nad směrnicemi k bohoslužbě převzali rubricisté, to znamená znalci liturgického práva. Mše byla prostě "čtena". Diváci při bohoslužbě se mohli nořit do sebe, odříkávat růženec - jen při třech tzv. hlavních kusech, totiž při eucharistii, obětním proměňování a přijímání pozvedli svou pozornost k oltáři, vyzváni k tomu zvonky ministrantů. Svátost večeře Páně (v podobě hostie) se nyní ráda udílela až po mši nebo vůbec mimo ni, zatímco se rozšiřovalo nekomunikativní uctívání monstrance. (Již dříve byl lidu odňat kalich a z donášení obětin se stalo přinášení peněz jako mešního stipendia.) Při nadbytku kněžstva se téměř v každém kostele konaly denní mše, často bez účasti obce. Lid vlastně nebyl liturgicky "sycen", a proto se jeho víra ještě hlouběji propadala do obecné, neurčité religiozity.
Že byl tento vývoj konfliktní, o tom svědčí za schylujícího se středověku vnitřní snahy o "duchovní misii" některých řádů (především františkánů a dominikánů) a snahy o reformu v církvi - až došlo i ke světové reformaci. Pro naši církev je závažný, jak se to projevovalo v husitství a v případě Jednoty bratrské a potom ve světovém měřítku z podnětu luteranismu a anglikanismu.

4. 4. Reformní liturgie Církve československé

Obraťme však již pozornost ke své vlastní církvi. Nejprve si zopakujme některé skutečnosti, jež podmiňovaly a provázely její vznik. Počátek dvacátého století až do skončení první světové války zastihl u nás dost výraznou část katolického duchovenstva jako stoupence modernismu až i reforem v církvi. Je nevěcné naznačovat, jako by toto přesvědčení bylo jakousi ojedinělou, národně motivovanou tendencí u nás.
Kdo není zlovolný, připustí, že zneklidnění a odvaha zakladatelů CČS ve věci křesťanské bohoslužby byly vývojem a nynějším stavem v římsko katolické církvi opodstatněny jako akce, jež přišla o půl století dříve, než se asi slušelo. Všechno tu začínalo pokusem o uplatnění srozumitelného, mateřského jazyka: překladem latinského Misálu v r. 1919. Mezitím pokračovala - s příznačným koncem - jednání o reformách v církvi. Když byl potlačen pokus zlepšit cokoli v dosavadním vlastním domě, zbylo těm nejodvážnějším vyhlásit samostatnost pro české společenství. Mělo se opřít o přeformulované vyznavačsko-ideové principy, ale jako církev mohlo žít jedině za předpokladu, že svolá stoupence svého programu k bohoslužbě.
Tak se i stalo; vznikla osobitá liturgie. Obzor jejích tvůrců byl spjatý s římskou mší tehdejší podoby a struktura nové liturgie tomu odpovídala. Co respektovat nemohla, byla uzavřenost (hermetičnost) mše a její "předkládání oběti Bohu" způsobem kněžské transsubstanciace (přepodstatňování) chleba a vína. Budeme-li chtít být kritičtí, řekneme, že nové liturgii se nepodařilo zvládnout jen eucharistickou pasáž jako modlitební děkování za všechna Boží (biblická) zaslíbení, jež se završila v darování příchodu Božího syna - Krista. (Jistá aplikace prvků z pravoslavné liturgie Jana Zlatoústého souvisela se sněním a marnými snahami části duchovenstva o sepětí se srbským pravoslavím, zvláště za účelem dosažení tzv. apoštolské posloupnosti biskupů a od toho odvozeného nárůstu autority kněžstva; byly převzaty liturgické prvky okrajové, žádný z ústředních.)
Tato liturgie byla s nadšením a porozuměním přijata a budovala církev v nezměněné podobě po dvacet let. Jak nově zřizované duchovenstvo, tak členstvo prožívalo ji sice emotivně, ale spíše racionálně než mysticky. Korespondovalo to s učením církve, jež se mezitím rovněž ustálilo. Těsně před druhou světovou válkou byly do bohoslužebného a svátostného dění v církvi učiněny jisté zásahy; Farského liturgie se upravovala. Mj. opotřebovalo se její výrazivo, jež pocházelo z určité myšlenkové a jazykové kultury přelomu 19. a 20. století; bylo dost staré pro současnost, ale ne dost věkovité, aby se mohlo natrvalo stát specifickou kultickou řečí. Významným činem - i když ne vždy v žádoucí linii - bylo obohacení bohoslužby vydaným Misálem.

4. 5. Liturgická "obroda" v CČS(H) po 2. světové válce

V ideové orientaci CČS došlo k výraznému zvratu po válce, a to s nástupem tzv. biblické teologie v ní. V podstatě šlo o vyrovnávání se s reformační teologií. Odrazí se tato skutečnost i ve vztahu duchovenstva k užívané liturgii? Profesoři Rutrle a Trtík přinesli její aktualizovaný výklad. Duchovní většinou odložili Misál. Ale nejen to, pokoušeli se zasahovat do textů liturgie. Někteří jen vyměňovali slovíčka či jednotlivé věty, případně zasahovali i do zpěvných částic (což je nejlepší způsob jak mást a znechucovat ty, kteří s tím žijí). Jiní se pokoušeli zasahovat do modlitebních částic vlastní tvorbou, bohužel málokdy dostatečně poučenou a zdařilou. 
V tom směru je zapotřebí brát vážně slovo o liturgické nekázni. Aby jí bylo zabráněno a přece jen učiněno zadost potřebné akomodaci liturgie s celkovou nynější teologickou a duchovní orientací husitské církve, pracovala pověřená skupina teologů a laiků několik let na liturgické bohoslužebné knize, jejíž snahou bylo pokud možno neměnit liturgii, ale naplňovat ji "zevnitř". Po schválení sněmem stala se tato Bohoslužebná kniha CČSH platnou směrnicí pro bohoslužebný život církve. Jde do hloubky a zpracovává v nejširším spektru křesťanské ekumenické tradice. Kryje rovněž potřeby tzv. liturgického církevního roku. Je závazná; nabízí však různé varianty a dopřává eventuálně nepoužít celé texty modliteb. Nakolik je respektována a užívána, jak se v obcích vžila, jaký je ohlas na ni? Jak si dnes stojíme s liturgickou jednotou a kázní?
S liturgickým projevem církve těsně souvisí otázka jejího kněžství. Je vyřešena v Základech víry CČSH a usměrněna v několika řádech. Jak slýcháme a pozorujeme, projevují se přesto mezi námi určité nejistoty, přerůstající na jedné straně v nedbalost, na druhé straně v superkritické, rozkladné tendence. Máme na mysli jednak kněžskou neuvědomělost a s ní spojenou neúctu k tomuto úřadu a neplnění závazků z něho vyplývajících. Na druhé straně pak pochybovačnost o správnosti pojetí kněžství v církvi, o jeho dostatečnosti a věrohodnosti. Pokud jde o to první, měla by v církvi fungovat bratrská (sesterská) vzájemná a biskupská zvláštní duchovní péče; neuspěje-li, pak jednoznačné disciplinární řízení. V druhém případě jde ne tak o duchovní, kteří se přizdobují různými kolárky, jako o ty, kteří mají vůči své církvi pohrdání. Jmenovitě je rozkladné sebepovyšování liturgů na výlučné nositele církevního kněžství, zavádění cizorodých rituálů (provenience katolické, případně i pravoslavné), svérázné pokusy naznačující transsubstanciaci ap.; podobně neústrojné mohou být určité odbočky probuzenecké, pietistické. Někteří jednotlivci se odvažují vysluhovat s okruhem svých známých "jinou bohoslužbu" (mj. tzv. Limskou ekumenickou).
Možná, že většina z nás si již za studií prožila fázi pokukování po učení a duchovních projevech sousedních církví. Pokud z toho vzešlo hlubší porozumění a přilnutí k duchovním statkům vlastní církve, nebylo to nadarmo. Jiného druhu je však naopak despekt - často provokativní - vůči duchovní orientaci vlastního prostředí a vůči vlastnímu věřícímu společenství, jemuž sloužíme.
Jak nevědomost o úřadu, který neseme, tak sklon k ritualizaci bývají téměř vždy provázeny nedůvěrou a ledabylostí vůči mluvenému slovu, tj. ke zvěstování, kázání, promluvám. Tento trend nebyl CČS(H) nikdy vlastní. Naopak, půlstoletá bohoslužebná cesta tohoto společenství byla provázena silným důrazem na slovo. Dnes navíc platí, že není dost dobře možné orientovat se ideově na reformačním teologicko-vyznavačském dědictví, což v zásadě činíme, a přitom nepracovat s plným zaujetím a nasazením "na slově". V této věci musíme konstatovat závažné zanedbání, a to jak už v přípravě bohoslovců na službu, tak potom v trvalém rozvíjení kazatelského umění. 

4. 6. Zpěv duchovních písní a modlitba

Shodně s mnohými se domnívám, že modlitební liturgická responsoria zpívaná shromážděním a lidové duchovní písně ovlivňují víru našich příslušníků mnohdy víc než nepovedená kázání či samy věroučné výpovědi církve. Zasluhují v každém případě stálou pozornost.
Pokud jde všeobecně o zpěvníky církví, jsou sbírkami textů a melodií z různých věků a rozmanité spirituální provenience. Platí to i v našem případě. Při kritickém hodnocení oceníme ve svém Zpěvníku především písně biblické a vyznavačské, zejména ty, jež pocházejí z historického pokladu Jednoty bratrské. Vedle toho se tu setkáváme s řadou duchovně hlubších textů z prostředí kalvínského, resp. luterského a v poměrně vyrovnaném počtu i s katolickými a probuzeneckými zpěvy nevyrovnané, někdy až plytké úrovně. To znamená, že se Zpěvníkem je zapotřebí neustále a poučeně pracovat. Předpokladem k tomu je, aby se duchovní v celém jeho obsahu orientovali a uvědoměle volili ty písně, které jsou přiměřené danému shromáždění, aktuálnímu kázání, příslušné fázi církevního roku atd. Volit ty, které budují a potěšují, narozdíl od těch, nad jejichž úrovní je člověk tak trochu v rozpacích. Jsou samozřejmě obce, jejichž praktický repertoár se omezuje na pár čísel, často ne zrovna nejkvalitnějších. Je však též pravda, že živější členové obcí jsou ochotni učit se "zpívat píseň novou". Záleží vždy též na tom, jsou-li k tomu duchovním inspirováni, resp. probíhá-li v církvi k tomu zaměřená kampaň.
Podobné platí i o modlitbě, donášené z církve domů. Máme dnes již své vlastní sbírky i svá pojednání o modlitbě. Čeho je zapotřebí, to je oživovat ty tištěné texty - a to jak vlastním modlitebním životem, tak uvědomělým vedením členů k modlitebnosti. Nejde o žádné obskurní modlitebnictví, nýbrž o prostý pravidelný kontakt s Bohem, podložený i nabídnutým biblickým veršem tam, kde se nevžilo každodenní čtení z Písem. Co jsme v té věci dlužni a co můžeme pro ni udělat? 
4. 7. Chrámové prostory

S bohoslužebným životem církve souvisí i "dům Páně". Není úplně pravda, že zbožným a Bohu oddaným lze být v jakémkoli a v každém prostředí. Křesťanství má zkušenost, že kultura a úroveň bohoslužby do značné míry souvisí i s prostorem Kristu zasvěceným. Na jaké úrovni a v jakém stavu se shromaždiště nachází, to prozrazuje i jaký je vztah daného společenství k bohoslužbě a k víře samé.
Za dlouhá staletí existence křesťanské církve vyrostlo množství rozmanitých kostelních staveb Bohu zasvěcených. Zraky diváků přitahují především stavby velkolepé, díla mimořádné estetické hodnoty. Ale i ty skromnější stavby chtějí vyjadřovat úctu k Bohu. Stavby bohaté jak zvenčí, tak uvnitř chtěly umocnit možnost setkání s nebeským Vládcem. Staly se rovněž výsostnými plody a milníky všeobecné lidské kultury. Přesto nelze při veškerém nadšení nad nimi pominout dvě věci: Nevznikaly vždy z nejryzejších pohnutek a prostředky na jejich výstavbu, výzdobu a údržbu nepocházely vždy z počestných zdrojů. A vznikaly za feudalismu, kdy drtivá část křesťanského lidu žila v poddanství až otroctví - v brlozích, ohrožovaná epidemiemi, hladem a tělesným i mravním úpadkem. Chci tím říct, že při veškerém obdivu ke kráse a monumentalitě těch staveb nelze si ušetřit otázku, nakolik se tu uplatňoval odkaz křesťanského "společenství". Taková připomínka bude jistě směšná dnešním estétům a vykladačům dějin; my si ji však nemůžeme odpustit.
Vznikající sborové prostory Církve československé hledaly pracně svou ideovou tvář, svázány tíživými ekonomickými podmínkami a možnostmi této v podstatě plebejské církve. Vznikly proto budovy prosté a čisté, ale i stavby provizorní a též nevydařené. Rodily se z obětavosti a s nadšením. Stávalo se však, že po původním budovatelském vzmachu slábla sborová aktivita některých a vázlo další zvelebování budov a jejich vnitřního vybavení. Po válce a následném společenském převratu začali lidé své sbory opouštět a rady starších je namnoze nechaly pustnout. A duchovenstvo? Neznáme snad případy, kdy zůstalo a zůstává netečné, ano, spolupodílí se na jejich úpadku až devastaci? V každém případě platí, že tvář církevních budov vypovídá cosi i o duchovním stavu obcí a jejich správců.

4. 8. K povaze a smyslu liturgického dění

V závěru již jen několik podnětů k teologickým úvahám. Začněme tím, že samotný užívaný název "bohoslužba" pochází evidentně z katolického prostředí. Naznačuje kultický charakter tohoto aktu. Zní v něm přesvědčení, že jej lze chápat jako přinášení christologické oběti z oltáře k Bohu na nebesích. Z příčin, jež jsou snadno pochopitelné, osvojily si reformační církve raději pojem "služby Boží". Všechna křesťanská společenstva jsou ovšem schopna ujednotit se na tom, že křesťanská bohoslužba je Boží dílo (opus Dei), nikoli snad výtvor člověka.
Boží sebesdělení ovšem k člověku míří. Liturgie je může zpřítomňovat jen symbolně, v tom smyslu, že nepřekračuje tajemství Boha a nadále je respektuje. Tato symbolnost se naplňuje a konkretizuje tím, že liturgickým vůdcem a průvodcem církve je Ježíš Kristus, dosvědčený otvíranými Písmy.
Jak vyjádříme smysl liturgického dění? Chce prezentovat to, co dogmatika nazývá "ekonomií Boží spásy", tj. Boží zjevitelské činy pro člověka od stvoření přes jednání s vyvoleným lidem, s důrazem na jeho konečné spasitelné dílo v jeho Synu. Právě život a dílo Ježíše Krista - přišlého s evangeliem Božího království, věrného až po smrt na kříži, vzkříšeného a nanebevstoupivšího je obsahem křesťanské bohoslužby, včetně výhledu k eschatologickému dovršení spásy.
Co nazýváme křesťanstvím a církví, nemohlo vzniknout jako produkt pouhých posluchačů a pak čtenářů evangelia, resp. Nového zákona, nýbrž vyrostlo a udržuje se bohoslužebným nesením (tradicí). Tato tradice bohoslužby je jediným přiměřeným nesením zvěstných a svědeckých dějství svatých Písem. Aniž si toho býváme dost vědomi, stala se bohoslužebná liturgie současně trezorem základních dogmatických výpovědí a pokladnicí duchovních statků náboženské víry v jejich plné šíři a správném výrazu. 
Myslíme-li vážně teologickou výpověď, že církev žije v poloze mezi velikonocemi a paruzií jako obecenství poutníků v daném čase a prostoru, nebudeme její liturgii upírat - poučeni celým jejím dějinným zrodem a vývojem, jejž jsme naznačili - nebudeme jí upírat právo, ba až povinnost, aby svou liturgii aktualizovala (jak říkají dokonce i katolíci "akomodovala, obnovovala")... Při tom jde současně o dva paralelní úkoly: o přizpůsobování bohoslužby času a prostoru ("době", kultuře) a současně o pastorální, katechetické a publicistické přibližování člověka bohoslužbě s jejími objektivními hodnotami. Připomeňme si však, že platí: I když se snažíme, aby bohoslužba byla lidem co nejbližší a aby jí rozuměli, není žádné liturgie pro nevěřící. 
Nakonec, myslím, je záhodno vyslovit hlubokou vděčnost Bohu v Kristu a Duchu, který nás jen prostřednictvím Farského liturgie pozval k tomu, abychom se vůbec setkali s křesťanskou vírou, poznávali ji, s ní sytili svůj duchovní život a ve šťastných chvílích pociťovali obdarování z věřícího společenství. Jako teologové smíme být ke své liturgii a bohoslužebné praxi kriticky pozorní v tom smyslu, abychom překonávali všechno, co činí Boží službu v naší kněžské správě ne plně účinnou, čím nepřispíváme k tomu, aby se velikost tohoto daru zaskvěla v plné síle a moci pro všechny, kdo k církvi patří.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0.50 (1 hlas)
Share
Krátký odkaz na článek (shURL): http://www.ccshpraha.cz/ar

Odběr novinek E-mailem

Pražská diecéze CČSH

Nejnovější komentáře

Nejnovější z našich rubrik

Nově ve fotogalerii


Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

Rozumím

Abychom vyhověli novému legislativnímu nařízení EU, musíme, jako naprostá většina všech stránek na internetu, získat souhlas návštěvníků s použitím cookies.

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.

Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.

Detailní informace naleznete třeba zde