1. postní

Kategorie: Bohoslužby, kázání, projevy
Zveřejněno 8. 3. 2020 0:10

Předobrazem postního období, do nějž jsme právě vstoupili, je Ježíšův asketický pobyt na poušti, kde je pokoušen od ďábla a zvítězí, takže je nakonec obsluhován samými anděly. Ježíšův půst ovšem opět odkazuje na starozákonní putování Izraele pouští, než mu bylo dovoleno překročit Jordán a vstoupit do zaslíbené země. Oba příběhy nabízejí celou řadu paralel a společných motivů (tak např. jejich trvání je v obou případech přiřazeno symbolické číslo 40; Ježíš je na poušť zaveden Duchem právě po svém křtu v Jordánu; když Izrael překračuje Jordán, jeho vůdcem je Jozue, JE(HO)ŠUA, tj. Ježíš, atd.). Dnes se ve stručnosti podíváme na to, co tyto příběhy rámuje jako scenérie, a to je motiv pouště.

Že poušť je místem nehostinným, dojde asi každému. Hebrejské myšlení mu však připisuje také metafyzický význam. Pouštní písek (CHOL) odkazuje na dvě vzájemně příbuzná slova prach a popel (AFAR VAEFER): popel jako znamení smutku, pokání, ponížení, lidské malosti a nepatrnosti, též rituálního očišťování; prach pak především jako „prach ze země“ (AFAR MIN-HAADAMA), základní stavební materiál, z nějž jsme utvořeni a do nějž se naše tělo navrátí, až přijde čas. Písek, prach a popel můžeme chápat jako symboly mnohosti, „zlé nekonečnosti“ (Hegel), roztříštěnosti, neusebranosti a neuspořádanosti. Jsou to prvky ve stavu chaosu, dříve než byly zformovány, uspořádány a povolány k bytí Božím slovem (DAVAR) a duchem-dechem (RUACH).

Kdykoli se tedy nacházíme na poušti, máme co do činění s touto děsivou představou mnohosti, v níž se můžeme snadno ztratit, rozmělnit a rozplynout – a z toho, co v nás mělo být triumfem Božího bytí, nezbyde „nic“! To je ale přece také způsob, jakým většinou žijeme naše životy, když je rozmělňujeme a rozpouštíme do stovek a tisíců drobných i velkých starostí, strachování, malicherných sporů, úplných zbytečností, kterým připisujeme kdovíjaký význam. Hebrejské slovo pro písek (CHOL) je navíc příbuzné se slovem pro nemoc (CHOLE). Stav této roztříštěnosti je jako nemoc, jíž je nutno léčit a překonat. Je to způsob bytí Marty, která se strachuje o mnoho věcí, zatímco jediného je potřebí.

Postní období je přechod pouští, při němž jsme konfrontováni s touto neblahou skutečností prvotního chaosu, stavem světa před stvořením, kde neplatí žádné jistoty, žádná pravidla a neexistuje žádný řád. Vše lidské a časné je rozmetáno a rozemleto na prach. Veškeré naše představy se ukazují jako iluzorní a rozplývají se jako fata morgana. Bůh nás však neuvádí na poušť, aby nás zničil. Máme touto zkušeností projít usebráni a soustředěni na jediný bod, ze kterého opět může vzejít život. Vysoko nad vším zmarem, zánikem a umíráním se třepotá duch Boží (RUACH ADONAJ). Na poušti máme odložit veškeré berličky (ostatně jsou nám tam stejně k ničemu) a naučit se žít z každého slova, které vychází z Božích úst.

(POST SCRIPTUM: Hebrejské slovo pro poušť (MIDBAR) lze rozložit jako ME-DAVAR, což doslova značí „ze slova“. Lingvisté by nás za to nejspíš nepochválili – je to malinko proti pravidlům – ale považujeme to za nejlepší ilustraci toho, oč v postním období běží.)

Mgr. ThDr. Dalibor Vik PhD.
Farář v Benátkách nad Jizerou

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)
Krátký odkaz na článek (shURL): http://www.ccshpraha.cz/