Rozhovor s Lucií Brichtovou

Kategorie: Ze společenství
Zveřejněno 18. 11. 2015 9:01

1. Lucie, jste manželkou faráře CČSH v Řevnici. Co taková role obnáší?

foto k clanku Lucie BrichtoveTato otázka mi dala trochu zabrat, donutila mne trochu se zastavit a přemýšlet. Do Řevnic jsem přišla před deseti lety, kdy byl manžel ustanoven farářem a já pastorační asistentkou. Obec byla v hrozném stavu, samé dluhy, poškozená pověst, rozvrácené vztahy. Dlouho trvalo, než se mezi farníky a lidmi z okolí obnovila důvěra k našemu sboru a začali se pomalu vracet. Přišla jsem z úplně jiného duchovního prostředí a na prvním místě bylo velké rozčarování a pochybnosti, zda má moje práce vůbec nějaký smysl. V obci nebyl sborovník (což není dosud), zpočátku jsem uklízela a uklízela.

Fara má navíc velkou zahradu, která byla notně zpustlá, boj s vegetací vedu dodnes. Připravuji bohoslužby, které též doprovázím hrou na varhany, během střední školy jsem chodila do ZUŠ v Liberci na klasické varhany. Ráda aranžuji květiny a tak často provádím výzdobu sboru. Jak jistě víte, tak manžel je ze služby uvolněn, protože je v současné době vojenským kaplanem u 13. dělostřeleckého pluku v Jincích, kam denně dojíždí. V podstatě je celý den pryč a práce ve farnosti leží spíše na mých bedrech. Náročnější však je přijmout fakt, že člověk nežije vlastní život - musí být stále po ruce pro druhé, v praktických činnostech, sdílení a pomoci, vyslechnutí. Navíc je neustále podroben hodnocení okolí (zvlášť po té, co se v předchozích letech v Řevnici událo), jak se chová, co říká, jak jedná a vystupuje. Jsem poměrně zdaleka a než jsem si zde našla nové přátele, cítila jsem se vytržená z kořenů a zažívala pocity smutku a samoty. Musela jsem se spoléhat především sama na sebe a Boží pomoc, bez které bych to asi nezvládla. Jako každý farář slavíme svátky církevního roku, nejprve zde ve sboru, teprve pak jedu na návštěvu do svého rodiště. Za tu dobu co jsem zde, se mi farníci stali náhradní rodinou a máme tu sice malé, ale vřelé obecenství, což jsem oceňovala hlavně v době, kdy byl manžel v zahraniční misi.

2. Vystudovala jste arteterapii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, využíváte arteterapii i v církevním prostředí?

Původním povoláním jsem učitelka, učila jsem v Pomocné škole při USP pro mentálně postižené v Liberci, pak několik let na ZŠ ve Frýdlantě, též v Domově U Spasitele, kde jsem vedla keramiku a malování se seniory. Tam jsem se nějak oklikou dostala k arteterapii. Na faře vedu různé kroužky, hlavně výtvarku, ale arteterapii jako takovou ne. Spíš bych řekla, že se jedná o artefiletiku – tedy maluj a  vyprávěj či zážitkovou pedagogiku. Pro lepší pochopení jsem takto s dětmi zpracovávala některé biblické příběhy.

3. Jste tvůrčí a vitální člověk, na faře vedete spousta aktivit, např. výtvarku pro děti, hru na flétnu, duchovní péči. Věnujete se i klubu Benjamínek, v rámci kterého se scházíte s ochotníky z Řevnického divadla, jehož jste členkou. Mně osobně se čas natáhnout nepodařilo, Vám zřejmě ano :)

Mám ráda práci s dětmi. Když i moje vlastní děti začaly objevovat tužku, barvy a malování, tak jsem z bývalého a nevyužitého sborovnického bytu vytvořila místo pro setkávání maminek s dětmi od dvou let. Jak nám postupně děti rostly, začal se klub rozvíjet a měnit formu. Postupně jsem začala učit náboženství, a protože název „duchovní péče“ zněla poněkud odtažitě (navíc na faru chodí většinou děti od dvou let až po žáky prvního stupně), tak jsem vymyslela název Benjamínek, který se docela ujal. Co se týče řevnického Lesního divadla, tak tam jsem členem teprve tři roky. Zpočátku jsem vypomáhala jako nápověda, nebo jsem šila kostýmy pro divadelní představení, hrála jsem až později. V klubu také občas „ s babincem“ šijeme kostýmy na maškarní plesy, masopustní průvody, protože na tvoření se nám tu prostor sám nabízí a nemusíme hned uklízet, když je něco rozdělané. Je to spíše relax a zábava. Lesní divadlo je pod širým nebem, a tak se hraje hlavně v létě. Zkouší se od jara, ale jak se blíží představení, tak zkoušek přibývá, a je to pak časově náročné. Vždy se zažije plno legrace a v zimě je pak na co vzpomínat.

4. Jste matkou tří dětí, chodí s Vámi do kostela? Kladou i Vaše děti různé otázky týkající se Boha, nebo se jim od mámy a táty dostaly všechny odpovědi a nemají potřebu polemizovat?

Ano, děti chodí na bohoslužby, ale nenutím je. Někdy nevydrží sedět v klidu, tak jdou do klubovny a zase se vrátí, protože rády zpívají. Často chodí i děti z duchovní péče, to pak je na bohoslužbách živo, naštěstí jsou farníci tolerantní. Duchovní péči navštěvuje pravidelně 12 - 15 dětí, ráda bych proto obnovila dětské bohoslužby. První bude teď v Adventu. O Pánu Bohu mluvíme většinou při hodinách duchovní péče, ale občas mě zaskočí nečekanou otázkou. Asi nejvíce děti kladly otázky v době, kdy zemřela naše prababička, např. kam odešla. Také se ptají, když je hodně zaujme některý biblický příběh.

5. Vánoce se kvapem blíží. Kdo všechno se podílí na vánočních přípravách a jaká je spolupráce s veřejností?

Máme velké štěstí a požehnání, že někteří z farníků hrají na různé hudební nástroje, takže většinou dáme dohromady hudební program k Půlnoční bohoslužbě. V Adventu máme adventní pobožnosti, kdy na poslední máme společné posezení, takovou generálku před Půlnoční - zpíváme koledy, pro děti z duchovní péče a sousedství mám připravené ''Andělské zvonění'', tvoříme drobnosti v duchu staročeských Vánoc, např. z jablíček vrkoče, též si připomínáme i staročeské zvyky, které se vážou ke Štědrému večeru, např. pouštění lodiček z ořechových skořápek, lití olova. Pro děti ze ZŠ mám opět připravený zážitkový program s názvem ''Putování do Betléma", který se loni velmi povedl a měl velký ohlas. Letos jsem si něco podobného připravila i pro děti z MŠ - ''Všetečný vánoční andělíček'', tak doufám, že mi Pán Bůh zase pomůže a dětem se bude líbit.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)