Ježíš nás učí, že Boží věci jsou na počátku nepatrné: "Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší ..." (Mt 13,31)
I náš národ před 100 lety prožil podobný div Boží vlídnosti, když začaly vznikat naše náboženské obce - také skoro z ničeho.Ve městech a obcích se schází jen pár lidí. Bez své liturgie. Bez zformulované teologie. Bez bohosloveckých ad. škol. Bez svého zpěvníku. Bez kostelů. Bez far. Bez aut. Bez peněz. Bez nemovitostí k pronájmu. Bez tradice a historie. A na samém počátku s ještě menší členskou základnou než má církev dnes. V době kdy masy v ČSR vystupují z církve do bezvyznání. Na počátku se schází jen hrstky lidí, ale jakých lidí? Lidí se srdcem planoucím usilovnou láskou, činnou vírou a vytrvalou nadějí (1Te 1,3) a s holýma rukama, ale v milosti Boží, budují dílo církve, která již 100 let slouží Bohu a pomáhá lidem. My, díky tomuto Božímu lidu - těmto odvážným zakladatelům a spolupracovníkům na Boží vinici, a díky vlídnosti Boží, dnes disponujeme více zdroji, než měli oni tehdy na přelomu let 1919-1920.
Přesto často slýcháme bolestínské stesky nad stavem církve. Jestliže se sami dnes litujeme, co ale měly říkat ty skupinky, které stály na počátku roku 1920 s holýma rukama? A co by oni - „idealisté a snílci “ řekli dnes nám, „rozumným pragmatikům“ tj. skeptickým uplakánkům? A co nám řeknou až se s nimi setkáme na Věčnosti? Možná by se ptali na naše srdce. Co v nich máme?
Máme v srdcích tutéž víru, naději, lásku a obětavost jakou měli zakladatelé? Pokud ano, pak můžeme hledět k budoucnosti stejně směle jako oni. Pokud v nás převládne malověrnost, pesimismus, řevnivost, boslestínství, poraženecká rezignace, bázlivá přeopatrnost a hlavně strach o své pohodlí, pak budou marné i všechny ostatní zdroje, které nám byly svěřeny navíc oproti roku 1920.
„Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! “ (Ž 90,17)
Amen.
Jan Kohout, NO Nymburk