Z Jeruzaléma do Emaus a zpátky do Jeruzaléma

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 18. 4. 2022 0:05

L 24, 13 - 35

Milé sestry, milí bratři,

vzpomeňme si, jak nám bylo, když jsme byli malí a ocitli jsme se najednou ve tmě; třeba tehdy, kdy zhaslo světlo: zmocnila se nás úzkost a hledali jsme někoho, kdo by nám poskytl spolehlivou ochranu,- někoho, s nímž jsme vždy měli dobrou zkušenost a jemuž jsme plně důvěřovali. Obvykle to byl někdo z našich rodičů či prarodičů; jakmile přišel a přitiskl nás k sobě, tu jsme se uklidnili. Tma trvala dál, ale úzkost byla pryč, - vždyť jsme byli v ochraně milující bytosti!

Nejen jako děti, ale i jako dospělí prožíváme mnohou úzkost: nebývá to už strach ze tmy, ale všeliké trápení, starost, bolest, různé kříže života.

Kde lze najít sílu, naději, jistotu a radost? – Člověk víry ji hledá a nalézá v Boží lásce, která se k němu sklání ve vzkříšeném Kristu. Živý Pán, jenž je neviditelně a přece poznatelně přítomen skrze svědectví sv. Písma a svátost sv. Večeře, dává porozumět pravdě Života; - každé setkání s ním lidský život proměňuje k větší poslušnosti Pána Boha a k obětavé lidskosti; vede k odpovědnosti za život druhých.

A právě tuto zvěst přináší stať evangelia bohoslužby Pondělí velikonočního: Učedníci utíkají z města, kde našel smrt jejich Mistr a Pán. Rána je ještě příliš čerstvá a bolavá. Rozebírají, co se vlastně stalo. Těch několik nadějných let, kdy žili v Jeho blízkosti, se najednou rozplynulo a zůstal jen smutek a prázdnota.

Ale to jen do chvíle, dokud šli sami. Najednou potkávají někoho, v jehož blízkosti je jim dobře. Cítí, že jim podává lék na jejich bolest, - že jejich rána už není tak zjitřená. Ještě ho nepoznávají, ale prosí, aby zůstal s nimi; bojí se zůstat sami se svým zármutkem, se svou bolestí, se svým trápením.

A Evangelium svědčí, že vzkříšený Pán s nimi zůstal. – Stále byl večer, kolem nich se dál rozprostírala temnota, ale oni se už nebáli, protože nebyli sami. Byl s nimi Kristus, - byli v bezpečí, obdarováni novou silou, nadějí, jistotou a radostí.

Tuto sílu, naději, jistotu a radost Pán dává i dnes; - dává ji v každém shromáždění, které se schází v Jeho jménu, tj. tam, kde se věrně otevírá Kniha knih a kde je vroucně slavena sv. večeře Páně. Všude tam se otevírají oči pro pravý smysl života; všude tam nastává obrat, jako tomu bylo s Ježíšovými učedníky: nejprve utíkali z města, které jim připravilo tolik zklamání, bolesti a zármutku. Ale po setkání se Vzkříšeným se vrátili – a s vírou, nadějí a radostí plnili svěřené poslání.

Hezky to vystihl věhlasný spisovatel H. Sienkiewicz v románu „Quo vadis, Domine?“: Petr utíká z Říma, který pro Kristovy učedníky má jen pronásledování a smrt. Apoštol má docela běžný lidský strach, který je i nám důvěrně známý. Cestou se potkává se vzkříšeným Kristem, který směřuje do Říma. Petr se ptá: „Kam jdeš, Pane?“ Slyší odpověď: „Protože ty opouštím můj lid, jdu do Říma, abych byl ukřižován po druhé.“ A tu „apoštol třesoucíma se rukama zvedá poutnickou hůl a ničeho nemluvě, míří zpět k městu, aby učil a křtil ty, kdož se chtěli nechat zkropit vodou Života.“ Amen.

Th. Paed. Mgr. Oldřich Mach, NO Kolín