Služme Pánu, žijme s vděčností i v různě pokřiveném světě
- Podrobnosti
- Kategorie: Kázání a promluvy
- Zveřejněno 1. 5. 2022 0:05
Skutky 9, 1 – 20, Jan 21, 1 – 19
Drazí a milí v Pánu Ježíši Kristu,
když se řekne 1. květen, vybaví se nám v mysli mnoho obrazů a vzpomínek. Od těch čistě lidských či politických až po nejrůznější biblické výjevy.
Víra, naděje, láska – co si tak pod nimi můžeme představit?
Víra v nás vzbuzuje radost z rozvíjející se jarní přírody. Bůh je s námi a stále se projevuje svými úžasnými zázračnými činy.
Naděje v nás vytváří pocit obnovující se síly. Máme radost z dobře vykonané práce a máme skutečně co slavit, protože bez vlastní činorodosti by byl člověk smutný a nešťastný.
Láska je pak završením všeho dobrého. Od nedávno připomínaného Kristova vzkříšení o Velikonocích přechází k „naší lidské“ květnové, tak jak kdysi v roce 1836 vyjádřil i básník Karel Hynek Mácha ve své lyrickoepické skladbě Máj:
„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj...“
Naše existence v tomto světě se ve víře odvíjí ve službě Pánu a našim bližním. Jsme vystaveni různým nástrahám, někdy doslova extrémně vypjatým situacím a zkouškám. A je to dobře, i když nepěkné věci odmítáme. Pán nás zprubovává, posiluje naši víru, obdarovává nás vděčností. – Není den jako den, každý je nějakým způsobem zvláštní a výjimečný. Některý je však doslova mimořádný, skrývá v sobě hluboké tajemství, doslova nás obohacuje.
Známé úsloví praví: Čím hůř, tím líp. To platilo i pro biblického Saula z Tarsu – apoštola Pavla - a jeho obrácení. Naplnil se na něm Boží zázrak. Pán si ho vyhlédl ke své službě, k naplnění Božích představ a úkolů. Nelítostný, ba krutý Saul se stal milujícím „apoštolem národů“.
Jak jsme na tom my? Jsme ti křečovití, nesmiřitelní, neúprosní Saulové nebo obrácení, laskaví a milující Pavlové? Vyznáváme, že jsme uvěřili, že jsme dříve byli slepí a nyní skrze Boží milost jsme prohlédli. Ale když jsme „opět nabyli zrak“, nezůstali jsme jen u povrchního vidění? Hledíme skutečně do hloubky, necháváme se vést Duchem svatým? Nejsme pouze samolibí alibisté?
Záleží na tom, co jsme prožili a jakým způsobem naše nitro – srdce spolu s rozumem – zpracovalo vlastní životní zkušenosti. Když si však myslíme, jak dobře vidíme, že jsme prohlédli a duchovně vyzráli, buďme opatrní a v pokoře zkoumejme, zda tomu tak skutečně je.
„Po jejich ovoci poznáte je ...“ (Matouš 7, 16.20) Zde hledejme odpověď na svou otázku. A každý z nás by si měl přiznat svoji nedostatečnost. Naprostou nedostatečnost vůči svému Spasiteli a mnohou nedostatečnost vzhledem ke svým bližním. Jsme prostě křehcí, slabí, nedokonalí lidé, vytvářející rovněž křehký, nejistý, nedokonalý život v tomto světě, který je navíc ovládán zlými silami. – Jak toto vše zvládnout a neztratit zdravý rozum včetně pokoje srdce? Doslova řečeno: Nezbláznit se? Jak toto vše přijmout a nepropadnout zoufalství, marnosti a beznaději? – Sami nad sebou dokážeme zvítězit jedině plně otevřeni nabízené Boží pomoci - z nevýslovného Hospodinova milosrdenství, naplňováni Duchem svatým. Jen tehdy jsme schopni ono zlo umenšovat a překrývat dobrou vůlí, skutky lásky a žitými hodnotami Božího království.
Je to nesnadný, přečasto těžký, až neúprosný boj. Když nám připadá, že jsme v koncích, náhle se rozbřeskne – podobně jako Saulovi na cestě do Damašku – a my prohlédneme. Pán i nám podává záchranné lano, abychom ho mohli uchopit a vysvobodit se z vlastního zajetí. Je na nás, zda ho uchopíme a zda ho zachytíme včas. Pán nás neustále v životě chrání a vysvobozuje, aniž si to vůbec uvědomujeme. Pán dokonce přemáhá naši netrpělivost a „zná“ pro každého z nás pravý čas k obrácení. Jde o to, abychom tuto jedinečnou příležitost rozpoznali, nepropásli ji a nepromarnili.
Plně důvěřujme, že Ježíš každého z nás volá jménem a připravuje k onomu zázračnému obrácení. Třeba ne najednou, ale postupně. Nečekáme pouhé tři dny, ani tři týdny nebo měsíce. Čekáme možná celé roky. Ale cesta správným směrem stojí za to a vede ke šťastnému cíli.
Jan Amos Komenský, od jehož narození si v letošním roce připomínáme 430 let, ve svém mravoučném desateru nabádá: „Cvič se v trpělivosti jsa ještě mlád. Tak se staneš pánem svých časů, které často bez ustání v trudu a trpkosti běží.“
V tomto duchu i současná mladá olympijská skeletonistka Anna Fernstädtová pravdivě vyznala: “Když jsi dobrý člověk, máš respekt a chováš-li se hezky, budeš mít přátele.“
Dnes – 1. května 2022 – je tomu právě rok a měsíc, co si Pán k sobě povolal našeho mimořádného bratra, hluboce věřícího básníka Miroslava Matouše. Dokázal jedinečným způsobem vyjádřit životní pravdu a moudrost, ať už vlastními verši či překlady jiných autorů. Jak výstižně zní následující verše: „Kdo víru má, ten ví, že Bůh ho provází, a že je dobrem to, co zdá se nesnází.“ ( Daniel Czepko, 1655 )
Podobně na jiném místě osobně vyznal: „Bůh není zde či tam, kde hledáš, bláhový. Svou mysl otevři a On ti odpoví!“
A věřící sestra Jarka nádherně vystihla ve své básni „Kdyby nebyly kapky deště“ v knížce Splněný sen:
„Kdyby nebyly kapky deště,
nikdy by slunce duhu netvořilo.
Kdyby nebyla obyčejná hlína,
nikdy by na zemi nic nerašilo.
Kdyby bolest srdce nesvírala,
byla by v nich láska docela malá.
Kdyby člověk jen rájem šel,
zase by na Boha zapomněl,
protože k modlitbě ruce spíná,
jen když ví, že je pouhá hlína,
jen vánek, pouhý vzdech,
který oživil Boží dech,
jen když u kříže pokleká,
jen když vyhlíží zdaleka
Toho, kdo z prachu ho pozvedá,
a jinou útěchu nehledá ...“
Bůh nám dal dar života a po čase nás povolává do služby. Všechny bez rozdílu. Muže, ženy, děti, lidi různého věku i stupně vzdělání, a to ze všech konců světa. Všichni mu náležíme.
I nás, které si zvláště povolal ke službě – jako kdysi první učedníky – vyzývá: „Jděte lovit ryby!“ či na jiném místě: „Buďte pastýři mých ovcí!“ Milujeme-li Pána jako apoštol Petr, který třikrát vyznal: „Pane, ty víš, že tě mám rád...“, pak musíme přijmout i Jeho vyzvání: „Pas mé ovce!“ a „Následuj mne!“ (Jan 21, 17-19) Amen.
ThMgr. Krasava Machová