Kázání na neděli 31.7.2022
- Podrobnosti
- Kategorie: Kázání a promluvy
- Zveřejněno 31. 7. 2022 7:32
Kazatel 1,2-12-14; 2, 18-23
Lukáš 12,13-21
Setkáváme se nad textem příslušejícím podle bohoslužebné knihy CČSH na 8.neděli po svatodušních svátcích. Letos připadly na 6.června.
Texty tohoto následného letního období většinou hovoří o tom „jak žít následování Krista“. Jsou nám předkládány perikopy pojednávající o tom, jak se Kristus potkává s učedníky a přáteli, kteří se ptají či dovolávají jeho zastání, rozsouzení. Tak jako o 6. neděli začínal text evangelia prosbou, dovoláváním se určitého práva, tak je tomu i tentokrát. Marta se obracela na Ježíše prosbou: „Ale Marta měla plno práce...Řekni jí (Marii) přece, ať mi pomůže.“. O této neděli čteme u Lukáše 12,13-21 v perikopě nazvané O boháči a stodolách: „Mistře, domluv svému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Nevíme, zda je ten muž v právu, zda v Mistrovi nalezl ochranu proti chamtivému bratrovi, který mu upřel zákonný nárok, či zda sám je chamtivý a žádá si víc, než mu náleží podle ustanovení: „Nejstarší ze synů má mít dva díly, ostatní synové každý po jednom z dílu dědictví.“ Tak jako Martě i dnešnímu žadateli dožadujícího se domluvy, tomu kdo nečiní podle představ, Ježíš kupodivu neudělá rozbor situace, nepátrá po oprávněnosti, ale reaguje podobenstvím. Máme k dispozici to, co pisatel evangelia zachytil a předává nám jako ono podstatné pro naše obecné poučení. Nedozvídáme se řešení kauz, ale dozvídáme se to, co ostatní posluchači a po mnohá staletí čtenáři, mohou obecně použít pro svůj život. Ježíš odpovídá jako ten, kdo už ví, že čas se nachyluje, že hlavní dědictví je „přibližující se království Boží na zemi“.
Nedovídáme se, jak řeší Ježíš kauzu jednoho muže, ale evangelista nám zobrazuje Ježíše jako toho, kdo se už nechce zabývat jednotlivostmi, když už je „za dveřmi“ událost kruciální pro něj a pro nás pro všechny.
Vrcholí vyučování učedníků, zesiluje se pozornost zákoníků, konflikt eskaluje, rozhodná bitva sil „je cítit ve vzduchu“. Tak se dozvídáme formou podobenství důležité poučení, které má otevírat oči, abychom rozpoznali to, co brání jít po správné cestě. Tentokrát je zmíněna CHAMTIVOST.
„Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Lk 12,15
Odpovědˇ tedy pokračuje podobenstvím o bohatém muži, kterému se hodně urodilo. To je samo o sobě radostné, za to je třeba Bohu poděkovat. Co udělat s tak nečekaným požehnáním na poli? Má starost, aby se nezkazilo, aby se nerozkradlo, aby nepřišlo nazmar !!! Napadne ho rozumně, zbořím staré malé stodoly, postavím nové velké, aby sklizeň nepřišla k úhoně ! Budu mít vystaráno na mnoho let. Mohu nechat pole ležet ladem nebo je pronajmout. Mohu radostně a bezstarostně žít, jíst, pít...zasní se nad vidinou toho, co ho na dlouhá léta udělá šťastným. Budu mít jídla do sytosti bez námahy. Budu zabezpečen.
A co tomu říká Bůh? „ Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvojí duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ ...Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
Ještě víc dostaneme odsouzení a znechucení nad bohapustým hromaděním a skutkařením v knize Kazatel . Ještě více výčitek a domluv těm, kteří by svou oporu nalézali v pachtění po něčem, co je bezcenné v očích Boha až si vyžádá tvou duši u nebeských bran. Tak si možná vybavíme to, co někteří věřící mají napsáno na tričku. „ Člověk si dělá plány, Bůh se směje.“
Co nám bývá líto a vyjadřujeme to s povzdechem, „ toho se už nebožtík nedožil“ Babička se nedožila promoce vnuka, narození pravnoučete, dosažení dobrého postavení, kariéry svých dětí! Jakou ta by měla teď radost. Škoda, že není mezi námi. Je nám líto při sklizni bohatě rodícího sadu plného ovoce, že dědeček, který ho kdysi založil, už ze stromů sám nesklízí. To by se z úrody radoval! Pojedl by, něco rozdal, zavařil i na vypálení slivovičky na zimu by zbylo !!!
Co je tedy chamtivosti? Založené ruce. Uspokojení. Domnění, že je hotovo tak, že se nemusím rozhlížet a zavřu se na svém sídle za vysokou zeď se svými sýpkami a pustím si k sobě jen to, co mi bude dělat život radostným a bezstarostným. Ta pošetilost, že mám před sebou dlouhé roky a všechno si to vychutnám a užiji ! Jak těžce se loučí se životem ten, kdo si právě vybudoval „velké stodoly“ ten, kdo se těšil z blahobytu. Jak těžko se vstupuje do nebeských bran tomu, kdo nemá bohatství, které jediné nezůstane na tomto světě, ale půjde s ním dál, až na věčnost.
Jak se říká: „Co si vezmu s sebou do nebe? Jen to, co jsem dal.“
Je snad málo těch, o kterých tušíme, že neznají správný klíč ke smysluplnému životu? Ulpívají v chamtivé hrabivosti, chlubivosti svým majetkem?
Spolehnutím se na to, že ono je jistotou a důvodem k pošetilé radosti?
Pomíjivé je alespoň na chvíli užitečné, ale potřebné je rozpoznat pomíjivost pomíjivého a neutvořit si ji jedinou jistotou, neinvestovat všechno své úsilí do nepodstatného a zavřít oči před aktuálními potřebami života mého i mých bližních.
Vrátíme –li se k dnešnímu starozákonnímu čtení, téma chamtivosti, které vede k ulpívání u pomíjivého, marného i marnivého, se poetickou řečí zabývá spis Kazatel. Je celkem obecně známá jeho druhá věta první kapitoly. „Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, marnost nad marnostmi , a všecko marnost.“ Tak překládají kraličtí.
Méně trpce a nadějněji zní, čteme-li v ekumenickém překladu hebrejského slovo hebel, ve Vulgatě vanitas, na místo slova marnost, slovo pomíjivost. Neboť věci pomíjivé dokáží potěšit, podpořit, povzbudit a zajistit alespoň na krátký čas. Musíme je však pustit ze svých rukou, mysli i srdce včas. Jinak se stane pomíjivým i celý život, život sám. Tak třetí kapitola knihy kazatel obsahuje tu krásnou poetickou perikopu „všechno má svůj čas“. Je to slovo o vyváženosti. Jakoby říkala: „Člověče, zvykni si na to, že se všechno proměňuje. Zabydli se tedy v událostech určitého času jen přiměřeně. I ty si ve věcech svých zvyků, svých povinnosti, svých obdarování, svého majetku dopřej nadhled. Nezůstaň u jednoho. Dopřej si vztah s Otcem nebeským, který se tě snaží také alespoň chvílemi pozvedat k nebesům, abys pochopil a nalezl jedinou jistotu a zalíbení v tom, co při veškerém výčtu marného či pomíjivého, přece jednou bude shledáno trvalým.
Připomeňme si to, co je ve spisku Kazatel shledáváno marným neboli v ekumenickém překladu pomíjivým:
-únavný je koloběh stále stejných přírodních sil, radovánky, blaženost, ale i modrost, moudrý i hlupák zemřou stejně,
-člověk i zvíře, jaký je mezi nimi rozdíl, vždyť, obojí skončí jako prach, „ kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“
-utištění a utiskovatelé „nad obojí líp je na tom ten, kdo se ještě nenarodil“
-pachtění pracovitého i závist lenivého „Lepší na dlaň odpočinku, než hrstě plné pachtění a honby za větrem.“
-samota „Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí.“
-chudý, co se stal králem „narodil se jako chuďas a stal se králem...ale radovat se z něho už nebude ani příští pokolení“
-ve svatyni Bohu raději neslibuj „Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. “
-dlouhý život „Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není.“
-náhlé hořekování „si hoví v klíně hlupáků“
-spravedlivý i svévolník „Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě.“
Je přece něco, co Kazatel považuje za smysluplné ? Nepomíjející? V samotném závěru vysloví:
„Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro.“
AMEN
Libuše Roytová, NO Praha 1 - Staré Město