Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
- Podrobnosti
- Kategorie: Kázání a promluvy
- Zveřejněno 2. 10. 2022 0:05
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Mat.5, 4
S pláčem se rodíme i umíráme: napřed pláčeme sami, na konci pláčou ti kolem nás.
Poprvé čteme o pláči v První knize Mojžíšově 45. kap.
Josef se už nemohl ovládnou přede všemi, kdo stáli kolem něho a křikl : „Jděte všichni pryč.“ Tak u něho nezůstal nikdo, když se dal poznat svým bratrům. Hlasitě se rozplakal. Slyšeli to Egypťané, slyšel to dům faraonův. Tu řekl bratrům : „Já jsem Josef “....... „Putujte rychle k otci a povězte jakou vážnost mám v Egyptě a vše, co jste viděli“........ Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. Políbil také všechny bratry a plakal. Bratři přišli ke svému otci Jákobovi a oznámili mu : „Josef ještě žije, dokonce je vladařem nad celou egyptsou zemí.“ On však zůstal netečným, protože jim nevěřil. Teprve když spatřil povozy,které Josef poslal, aby ho odvezly, okřál duch jejich otce Jákoba.
Je pozoruhodné, že v tomto uslzeném příběhu jediný Jákob neplakal.
V NZ známe příběh Luk.7. 36 – 50 Ježíš a hříšnice v domě farizeově: ...... Přistoupila s pláčem zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy. A marnotratný syn? Nepláče on, ani otec, natož nespokojený bratr. Nejde ale o skutečný příběh za života. Tak, jak jedná otec v podobenství, nejedná ve skutečnosti žádný pozemský otec. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Blaze těm, kterým je smutno, blaze zoufalým. Není to o tom jak se v tu kterou chvíli cítíme. Blahoslavenství platí i v pláči. Pláče se z různých příčin, bolestí, nad ztrátou blízkých, nad zradou, bezmocným vztekem. Plakat se dá nad zmařenou pomstou. To je pláč zlý a sotva může vést k blaženosti. Stejně tak pláč falešný, který slouží k vyvolání pocitu viny u druhého. Plakat můžeme nad vlastními hříchy. Když si uvědomíme, že nás opět přemohla zákeřná síla, nad kterou chceme vítězit, ale jsme slabí. Vzpomeňme apoštola Petra :Ježíše třikrát zapřel, hořce plakal a Pán mu odpustil. Pláč lítosti nad vlastní vinou je klíčem ke smíření s Bohem. Pláčeme s druhými v jejich bolestech. V epištole Římanům apoštol Pavel doporučuje, abychom se s radujícími radovali a s plačícími plakali.
Takový pláč je svědectvím, že nám druzí nejsou lhostejní. Mnoho odborníků v oboru psychologie se shoduje, že zármutek, kterému bylo zabráněno, nebo byl potlačen, vede k tomu, že pak prožíváme svět jako něco bezvýznamného, vlastní existenci jako bezcennou a budoucnost jako beznadějnou. Když zemře milovaný člověk a my umíráme s ním, je proces truchlení možností jak dojít sám k sobě. Pokud se zpracovávání zármutku vyhýbáme, zaostáváme jako lidé. Nezpracování zármutku brání duševnímu vývoji, mezilidským vztahům atvůrčím schopnostem. Máme umět propouštět milované lidi do života, aby byli volní pro jiného člvěka. Máme nechat umírat aspekty vlastního já, nebo se vzdávat lidí a věcí, které jsme si zamilovali když minul jejich čas. Kolik příbuzných, přátel a známých jsme oplakali po jejich odchodu do exilu v důsledku srpnové invaze v roce 1968. Epilog filmu Pelíšky je dojemným vyjádřením hořké zkušenosti, která zasáhla tisíce našich lidí. Smrt a loučení neustále vstupují do života.
Pořád něco ztrácíme. Někoho nebo něco opouštíme. Okolnostmi jsme nuceni něčeho se vzdávat. Vše se mění. Tím ale neztrácíme, naopak získáváme. I ty nejsmutnější události bývají zdrojem síly a moudrosti na cestu, která je nám uložena. Zážitek zármutku je součástí života. Umět truchlit je příležitostí dozvědět se co je pro nás důležité. Pláč při tom hraje podstatnou roli. Chemická analýza slz odhalila, že ty „stresové“obsahují jiné proteiny než slzy, které slouží k čištění oka. Zdá se, že organismus využívá těchto stresových slz, aby z těla odstranil toxiny vznikající stresem. Slzy také obsahují endorfiny, přirozená analgetika organismu, které slouží jako tlumič emocionálních bolestí. Blahoslavení plačící, neboť oni potěšeni budou. Není proč se za slzy stydět. A přitom o ně vlastně nejde.
Slovo v původním textu , přeložené jako pláč, znamená také nářek. Je to stav mysli. Není důležité jak projevím lítost, důležité je, že ji mám. V evangeliu je to stav srdce. Citlivost ke skutečnosti života. Poznání, že ve smutku, zoufalství a bolesti je možné setkávat se s někým blízkým. Blaze těm, kdo přijali skutečnost, že k životu patří bolest a žal. Blaze těm, kdo se nestydí za smutek a dovedou pochopit druhé v jejich trápení. Blaze těm, kdo jsou ochotni nechat se nakazit pláčem trpícího. Pláč tu je, smutek také a Ježíš to nezastírá. Nechce to ani po nás. Dává zaslíbení. Plačící budou potěšeni. Žádné laciné „to se spraví, to přejde.“Od zapomenutí k otupělosti. Pokud pláčeme, potěšeni budeme, někdo nás potěší. „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápímslzami své lože Ž6,7. Žalmy nám dávají odpověď jak rozumět jazyku duše. „Proč se trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, má duše. On je můj Bůh.“ Nemusíme se pláči a žalu, lítosti nad sebou i druhými obávat, protože máme naději.
Ve jménu Otce i syna i Ducha svatého.
Amen.
Jan Židlický