Kázání: Vzpomínka na ty, kteří již přebývají u Hospodina.

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 2. 11. 2022 0:18

J 3, 16

Na své blízké si vzpomeneme při různých příležitostech během roku, ale jeden den v roce je pro vzpomínku vyčleněn úředně. I ti, kteří již zemřeli, patří do lidského společenství, ale i do společenství církve. Zesnulým je vzdávána úcta, hřbitovy a urnové háje jsou plné květin a svíček. Tak jako chodíme k přátelům na návštěvu, na Dušičky se jdeme poklonit těm, kteří náš předešli na věčnost. A to přese všechno, že současný život se snaží vytěsnit smrt a umírání, a raději se orientuje na zábavu a výkonnost člověka a s tím související idol mladého člověka plného života a síly. To má za následek, že lidé stojí bezradně před těžce nemocným nebo umírajícím člověkem a je pro ně nesnadné se i vyrovnávat s utrpením obecně. Lidé nakonec i neradi přiznávají svůj věk a roli stárnoucího člověka, kterému již ubývají síly, někdy nechtějí přijmout a pozitivně ji prožít.

Památka zesnulých není tak stará jako samotná církev, začala se slavit na konci prvního tisíciletí na popud opata kláštera v Cluny ve Francii. Byl to klášter, který se snažil již v raném středověku o obnovu zbožnosti. V pohřebních obřadech tehdy přetrvávaly pohanské zvyklosti – všechny staré kultury na počátku zimy uctívaly své předky, aby jim jejich duchové v zimě neškodili a pomáhali jim zimu přežít. Církev tedy začala uctívat svaté a mučedníky a následující den byl vyčleněn pro modlitby za duše zesnulých (Dušičky).

Lidský život může být dlouhý, ale není nekonečný, je ohraničen. Svůj počátek má ve zrození a pozemský život člověka má konec ve smrti. Bez života by nebylo smrti. Bez daru existence by nebylo bolesti. Je důležité vidět život jako dar a ne jako vlastnictví. Byli jsme do něj pozváni a i my jej jednou opustíme a setkáme se ve smrti s našimi bližními. – Je velký rozdíl, jak o zemřelých přemýšlejí nevěřící nebo pohané a jak smrt pojímají křesťané. Svíce, která hoří na stole Páně, vyzařuje světlo a plamen nás symbolicky obrací ke smrti a ve smrti ke vzkříšení. Znázorňuje světlo Kristovo. Stejným světem jsou pro nás svíce, které zapalujeme na hrobech. Člověk víry smrtí vstupuje do setkání s Kristem, je předán do Boží náruče, vstupuje do jiného bytí. Žalmista říká – Byť se mi dostalo jíti přes údolí smrti, nebudu se báti zlého, neboť se mnou jsi ty, Bože. Bůh je s živými i s mrtvými. Bůh převedl naše blízké přes hranice smrtí a bude jednou provázet i nás.

Apoštol Pavel vyjadřuje stejnou myšlenku jinými slovy - ... pomíjitelné tělo oblékne nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. Nepomíjitelnost znamená trvání, věčnost, stálost. V ní je smrt pohlcena, to znamená překonána a Bůh nad ní zvítězil, má nad ní moc. Bůh ve smrti otvírá nový obzor.

Dnes vzpomínáme na naše blízké, kteří byli obdarováním pro náš život, pomáhali nám, podporovali nás, starali se o nás, těšili jsme se ze sebe navzájem. Oni odešli, my zůstáváme, ale i my jednou budeme stát před branami. Kristus obětoval svůj život za druhé, položil svůj život, abychom my mohli žít. On je leitmotivem naší existence. Budeme-li žít hlavně pro druhé, pak ani my nemusíme mít ze smrti strach. Zvlášť věříme-li v Boží milosrdenství. S apoštolem Pavlem vyznáváme – Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

Renata Wesleyová, farářka  NO Ďáblice