Velkopáteční kázání

Podrobnosti: Kategorie: Kázání a promluvy; Zveřejněno 7. 4. 2023 0:00

Iz,52,13 – 53,12 Žd.4,14-16, J 18

Ve velkopáteční události máme před sebou dvě odlišné postavy. Jidáše a Petra. Oba jsou učedníky Ježíše, a přitom rozdílní.

Kolem Jidáše je mnoho záhad. Není to jen, že Ježíš zklamal jeho představu o Mesiášovi, který se postaví proti Římu. Byla to i touha po penězích. Ale v každém případě je symbolem zrádcovství. Lidé se vždy snažili přijít na to, proč Jidáš tuto zradu spáchal. Jsou různé theologické nebo psychologické výklady. Ale u Jana ve 12,6 je psáno: „Zloděj byl, měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ Výklad není důležitý. Záleží na činu samém: šel a zradil. Co se dělo v srdci Jidášově, nikdy nezjistíme. Ježíš u Lk 22,21 říká: „ Hle, můj zrádce, je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje.“

Dnešní svět snad by odpustil Jidášovi, že byl lakomý a chamtivý, že hledal jen svůj vlastní prospěch, že když všechno ztratil, spáchal sebevraždu. Ale na zradu je i dnešní svět stále citlivý. Nenajdeme omluvu pro to, že v přetvářce dal Ježíšovi políbení a že za několik stříbrňáků ho prodal a vydal do rukou nepřátel a na smrt.

Jidášova zrada je naplněním Písem a nezpůsobila Ježíšovu smrt. Právě ve chvíli, kdy Jidáš ho zrazuje, říká Pán Ježíš: „Nyní byl oslaven Syn člověka.“ Jidáš neměl v ruce Boží plán, nezahnal Ježíše do slepé uličky. Cesta kříže nebyla z nouze ctnost, ale svobodná cesta spasení, na níž iniciativa byla výlučně Boží, Kristova. Ale to přece nemění nic na tom „ Běda člověku, skrze něhož Syn člověka zrazen bude.“ Pán Bůh ve své svobodné milosti použil i činu Jidáše, převedl ho ve vítězství. Tak jedná Bůh s lidskou nevěrou.
Bůh volá všechny lidi k sobě, ale mnozí ho nechtějí slyšet.

Jidáš je výstražným příkladem člověka, který nebojuje proti své hříšné porušenosti a proti vášním z ní se rodícím. V každém z nás je náklonnost ke zlému. Všichni musíme bojovat proti zlu a pokušení v nás. To je náš společný úděl. Ale bojovat proti tomu, to je zase náš křesťanský životní úkol. Tento boj však není možný bez Krista.

Jidášů se vždy najde dost. Nejen viditelně a okázale, nýbrž často pod maskou zbožnosti, i pod talárem a za oltářem. Čím blíže stolu Páně, tím blíže k Jidášovi. Na kazatelnách se dokonává nevěra. Kolik zpronevěr a přímo zrad bylo už v dějinách církve mezi kněžími i mezi laiky. Jak velký je průvod postav, který na sobě nesl tvářnost zbožnosti, který se zapřísahal svou věrností Kristu, vyznával, že bez Krista si nedovede představit svůj život, a jeho náhlý zlom ukázal, že všichni učedníci Páně jsou možnými zrádci.
Všechno v církvi záleží na tom uvědomit si bytostně tento stav věcí. Neboť jen tehdy se otevírá cesta. Slovo Boží obžalovává všecky. A přece je dvojí odlišná odpověď na tuto obžalobu.

Vedle sebe stojí před Kristem Jidáš a Petr. Oba (a ostatní s nimi) v rozhodné chvíli zapřeli. A přece se jejich cesty vzápětí dělí. Na jedné straně Jidášův zármutek vzpoury, vzdoru, útěku, a tedy nevěra až do hořkého konce. A na druhé straně Petrův zármutek
pláče, pokání a vyznání pod křížem. Mezi těma dvěma zármutky je vzdálenost pekla a nebe. Petr nebral dosti vážně Ježíšova slova o své slabosti. Pán Ježíš ho dokonale znal jako velmi horlivého, ale i prudkého a neodhadujícího správně vlastní možnosti. Petr, který první vyznal „Ty jsi Kristus“, který odháněl od sebe myšlenku, že by Mesiáš mohl trpět, který přímo s mladickou horlivostí ujišťoval: „Kdyby všichni od Tebe odpadli, já nikdy ne!“ si myslí, v getsemanské zahradě, že je třeba něco podniknout na obranu Ježíšova života. A utíná ucho veleknězovu sluhovi. Je to jen známka zmatku a zoufalství. Slyšíme, že Pán Ježíš ho nepochválí, ale naopak mu poručí schovat meč do pochvy. Jeho čin je krátkozraký a nesmyslný. Vidíme, jak to bylo nešťastné, když církev chtěla podobně věci Kristově pomáhat k vítězství válkami a inkvizičními hranicemi.

Byl to velký omyl a hřích, když církev tasila meč ve jménu Ježíše Krista. Také dnešní církev se nachází ve vážné situaci jako tehdy učedníci. Dnešnímu křesťanu se někdy zdá, že věc Kristova je ve světě ztracena a nejsou to jen ti, kteří myslí na své postavení, majetek a moc, ale i ti, kteří nic takového nemají a neskrývají se za Krista. Různé formy a způsoby církve spějí ke konci, protože mizí v nenávratnu ono konstantinovské spojení církve se státem. Petr nebral slovo Páně vážně, spoléhal příliš na sebe Sledujme, jak i my přicházíme k pádu. Je to docela stejné. Také nebereme vážně slovo Boží. Není měřítkem našeho života. V Božím plánu jsou mnohé věci a události, které nám mají duchovně pomoci. Jde jen o to, abychom je jako takové přijímali. Petr zakusí odpuštění. Povstává v něm po jeho zbabělém jednání někdo čistý a má moc i druhé posilovat. My jako církev zakoušíme Boží milosrdenství, trpělivost a odpuštění. Jen aby čas milosti i pro nás nepřešel jako např. pro Jidáše. Dává-li nám Pán Bůh nejeden pokyn, pak poslechněme, dokud je čas. Prosme o víru, pokoj a radost, které dává svým věrným Kristus. Amen

Pane Bože, voláme k tobě, protože víme, že tak smíme činit pro Tvého syna a našeho spasitele Ježíše Krista. V Něm a v jeho smrti na kříži jsi nám ukázal naši lidskou bídu. Ty ji dobře znáš a ve svém slově nás usvědčuješ z našeho hříchu. Přiznáváme se ke vší své nehodnosti. Víme, že si nezasloužíme být tvými syny a dcerami. Máš právo nás zavrhnout na věky. Naše víra je mdlá. Nemáme síly v sobě, kromě Tebe, která by nás uchránila před nedověrou nebo i před zradou. Dej nám proto víru a zmocni nás ku pokání, abychom mohli být hosty u Tvého stolu a nejedli sobě odsouzení, ale spásu, milost a odpuštění. Amen

Soňa Janotová, NO Kadaň

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)