Památka knížete Václava

• 

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 28. 9. 2023 0:02

Spravedlivý, zbožný, věrný, Bohabojný, pokorný, milosrdný, odvážný, vytrvalý - to je příklad přídavných jmen, která vystihují člověka pravého a dobrého, kvalitou myšleno - služebníka Božího. V naší historii českého lidu takových osob, kterým lze tyto skvostné přídomky přiřadit, máme více. Díky Bohu! Dnes 28. září si připomínáme kníže Václava, českého patrona. Nejpřednějšího z předních, z historického časového pohledu nezaměnitelného ryzího panovníka.

Malý Václav se narodil podle historiků roku 907 či 908. Z historických pramenů se o něm příliš nedozvíme, neboť jediná zmínka tohoto formátu dějepisné literatury je od saského kronikáře Vidukinda. Je to informace o "zbožném knížeti, který byl zabit svým bratrem." Obraz této postavy tedy vyvstává z legend, čímž je dosvědčeno, že jeho vliv a dojem, kterým působil na své okolí byl velký a jedinečný. Je známo, že vychování, křesťanské hodnoty a vzdělání do Václava vštípila jeho babička Ludmila, jež byla pokřtěna Metodějem na Velké Moravě. Dle legendy byl Václav vzdělán křesťanským způsobům - modlitbě,   staroslověnskému písmu a latině.

Po smrti svého otce nastoupil na trůn Václav jako kníže v uváděném věku 18 let. V nelehké době, kdy stále na našem území panovaly z většiny pohanské zvyky, a nebyla stabilní neválečná situace, se Václav i přes tyto obtíže snažil uplatňovat křesťanské zásady. Snažil se omezovat trest smrti, vykupoval otroky a přiváděl je ke křtu. Legendy nešetří dalšími příklady toho, jak moc se snažil následovat Pána Ježíše Krista a šířit toto chování v praxi. V mnohém také podporoval církev - traduje se, že mu Hospodin vnukl myšlenku postavit kostel svatého Víta na Pražském hradě, čím se symbolicky v centru země vystřídalo doposud nejaktivnější pohanské náboženstvím s náboženstvím křesťanským. Václav ovšem nepodporoval církev pouze materiálně, osobně se účastnil mší. Podle vyprávění připravoval víno a hostie pro bohoslužbu, chodil trhat vinné hrozny na vinici, rukama je vymačkával a  takto získané víno uchovával pro liturgické potřeby. Zkrátka jeho život a myšlenky byly zasaženy Kristovým kralováním, slávou a učením. Václavova zbožnost měla odraz i v nebesích, kdy se podle známé legendy při vojenském setkání s Radslavem, který ho chtěl sesadit z českého trůnu,  objevili po Václavově boku dva andělé a Radslav ohromen tímto viděním sesedl z koně a Václavovi se poklonil.

Konec krátkého života knížete Václava je všeobecně známý. 28. září 935 (929) při cestě do kostela zastoupili cestu tehdy asi 21letému Václavovi muži, mezi nimiž byl i Václavův bratr Boleslav a zavraždili ho. Jeho poslední zbožná slova podle vyprávění zněla: "V tvé ruce, Pane, poroučím svého ducha." Jeho smrt byla vnímána jako zcela mučednická a stala se námětem mnoha výtvarných děl. Podobně jako při bratrovraždě u Kaina a Abela, si byl následně Boleslav vědom svého přečinu a ve stínu kajícných myšlenek nechal po třech letech přenést ostatky svého bratra Václava do pražské svatovítské rotundy. Jeho další působení byla v duchu křesťanském, čímž navázal na Václavovo konání.

Ryzí postava knížete Václava se po staletí promítala do kulturního, náboženského, politického i historického vývoje naší země. Mnohokrát byl Václav ilustrován jako mučedník Pána Krista, opěvován a prošen za ochranu českého lidu například v Chorálu Svatý Václave. Vrcholu dosáhla úcta k Václavovi za vlády císaře a krále Karla IV, kdy nechal panovník vyzdobit Václavův hrob v katedrále na Pražském hradě a pořídil na jeho lebku tzv. svatováclavskou korunu. Tak mocně zasáhl příkladný život knížete Václava velkou osobnost, jakou byl Karel IV. I v době reformace nebyla pocta ke knížeti eliminována, ba naopak - pro husity, jenž prioritně uznávali jako mučedníka Mistra Jana Husa, zůstal Václav na významném místě. Dokladem toho je mnohé vyobrazení Václava vedle Mistra Jana Husa, či známý chorál "Svatý Václave", jenž zazněl, když se vyhlašovaly kompaktáty v roce 1436. Napříč časem, a nezastavily to ani válečné či politické režimy, kdy byla jeho postava spíše zneužívána či haněna, je stále kníže Václav na předních místech historických postav českých dějin, které jsou připomínány a oslavovány. A to vše proto, aby konkrétně u knížete Václava nebyla zapomenuta jeho hluboko projevená křesťanská víra spojena sesilným sociálním cítěním.

V úvodu popsané vlastnosti nábožensky, eticky i morálně vyspělého člověka se mohou zdát jako něco, co člověku předznamenává bezproblémový běh života. Je třeba mít na paměti, že to nejsou vlastnosti pouze Bohem darované do podstaty člověka, ale jsou to také vlastnosti, které jedinec získá výchovou, zkušenostmi, svými vlastními činy a rozhodnutími. Jsou to vlastnosti, které jsou kovány osobním výběrem mezi tím, co je dobré a co nikoliv, co je libé Pánu Bohu či co je výhodné pro člověka. Jsou to vlastnosti, které ve svém zrání znamenají mnoho odříkání si, vydání se druhým lidem a především odevzdání celého života a jeho smyslu Hospodinu. Služba pro Něj, služba pro druhé, minimální služba pro sebe samého. Projevy těchto vlastností, tedy lidské chování, přemýšlení a reakce je snad ještě náročnější než jejich získávání. Po vzoru knížete Václava je nám ilustrováno, že nejen zjevné chování je to správné. Jak říká C.S. Lewis: „Poctivost není jen o tom, co děláte, když vás ostatní vidí. Je to o tom, co děláte, když nikdo nepohlíží.“ Kdo z nás dokáže stát v záři těchto vlastností a nezakolísat? Kdo z nás má odvahu bránit pravé křesťanské hodnoty, i když to mnohdy znamená vymknout se většinovému názoru, či na to dokonce různě doplatit? Je to cesta úzká a těsná...

Ježíš Kristus cestu odevzdání sebe Otci - Hospodinu osobně a hluboce zná a během ní se setkává jak s přijetím tak i zmíněným odmítnutím svého okolí. Proto svým služebníkům, jimiž jsme také i my předkládá svoji výzvu: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o  něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro  mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

Je vidina duchovní nesmrtelnosti či věčného spasení jediným důsledkem, proč říkáme Kristovi "ano"? Jistě je spojeno i s faktem, že se osobně i kolektivně cítíme spjati s Kristem. S jeho učením, postoji, s jeho vztahem k Hospodinu. Potom to „ano“ prokažme i daným chováním, kdy se souhlas a jednota s Kristem otiskne i do našich činů. Jako Církev československá husitská se všemi pilíři jejího vzniku, naukou a teologií stůjme rovně za tím, co Kristus rozséval a snažil se lidem zjevit a co třeba i kníže Václav pochopil a bránil. Stát na cestě pravdy není snadné a mnohdy přináší ztráty. I to je náš kolektivní kříž, který nám Kristus káže vzít s sebou. Za domnělými ztrátami je mnohem důležitější přínos. Úvodem vyjmenované přívlastky patří v prvé řadě právě Ježíši Kristu a přesto a možná i právě proto v očích mnoha lidí nestál a nestojí na piedestalu. Na tom nám chce Ježíš ukázat, že zjevný, všeobecný úspěch rozhodně není Boží měřítko.

"Zapři sám sebe" - poniž své vítězné ego, "vezmi svůj kříž" - přiznej si své osobní prohry, pochybení, přijmy je jako svoji součást, pouč se z nich a "následuj mne" - vydej se směrem za Kristem. Lidské vzory pro ukázku toho, jak tento nejtěžší a zároveň v celistvosti nejsnazší úkol pojmout, nám Hospodin daruje a staví přímo před nás, tak jako vše ostatní. Děkujeme! Amen.

Štěpánka Sedlecká - NO Příbram - Březové Hory