Jan Ámos Komenský jako teoretik řečnického umění

Kategorie: Ostatní
Zveřejněno 2. 11. 2021 10:18

komenskyŘečnictví a kazatelství patří neodmyslitelně k životu církve a výchově a vzdělávání kazatelů. Již předchůdci Jana Ámose Komenského, především Jan Blahoslav, se teorii řečnictví a nešvarům kazatelů věnovali (srov. článek D. Tesařové Obraz kazatele u Jana Blahoslava. Husita, 2019, roč. 17, č. 5, s. 24 - 25). Sám Jan Ámos Komenský byl kazatelem z povolání a současně i encyklopedicky vzdělaným humanistou, který tradice rétorické teorie a praxe v antice i u křesťanských pokračovatelů dobře znal. Snažil se však do teorie a praxe řečnictví proniknout hlouběji, a tak vypracoval příručku Zpráva a naučení o kazatelství, která o teorii a praxi řečnického umění pojednává systematicky.

Příručka Zpráva a naučení o kazatelství Jana Ámose Komenského pochází pravděpodobně z roku 1621, z doby mezi odchodem J. Á. Komenského z Fulneku a jeho odchodem od rodiny, nejdéle počátkem roku 1622. Dochovala se ve dvou rukopisech, z nichž jedním je rukopis Jozefa Gerži s odlišnou datací. Jozef Gerža, duchovní pastýř prosetínské evangelické církve helvétského vyznání na kunštátském panství v Moravském markrabství, Zprávu a naučení o kazatelství roku 1807 vzhledem „k vzácnosti a nesnadné dostupnosti“ jejího rukopisu přepsal a její vznik datoval rokem 1651. Poprvé byla příručka vydána jako pomůcka pro teologické studium katolickým teologem Josefem  Liboslavem Zieglerem roku 1823, a to s názvem odlišným od rukopisných podání: Jana Amosa Komenského Umění kazatelské. Ziegler, v této době největší znalec Komenského, příručku rovněž opatřil úvodem se životopisem  Komenského a se seznamem jeho latinských i českých spisů. Další otisky díla pořídili F. A. Slavík (1872) a L. B. Kašpar (1893). Nejnověji byla Zpráva a naučení o kazatelství převedena Lukášem Makovičkou a Janou Vrzalíkovou do češtiny 21. století a vydána v nakladatelství Poutníkova četba r. 2013.

Zpráva a naučení o kazatelství Jana Ámose Komenského je charakteristickou ukázkou příručky reformační rétoriky. Je uspořádána podle ustáleného rétorického schématu, ale v souladu se svým posláním důsledně nahrazuje citace antických autorů a jimi uváděné příklady citacemi z Bible. Je spojením dědictví antiky s křesťanskou adaptací tohoto dědictví se zaměřením na praxi. Skládá se ze čtyř dílů.

V prvním díle se Komenský zabývá rozmanitostí látky a řeči a vyhledáváním a zpracováním tématu. Téma je hlavní věc v textu, kterou chce autor vysvětlit nebo prokázat; téma je základ celé řeči. Téma má být zkoumáno a promyšleno z několika logicky na sebe navazujících hledisek. Je třeba si odpovědět na otázky: 1. Co to znamená? (analysis - rozbor), 2. Co to je? (definitio - popis), 3. Proč je to či ono? (antithesis – protikladná tvrzení), 4. Proč se to stalo? (causae – příčiny), 5. Co z toho vzešlo, vzejít mohlo, mělo či má? (effecta – důsledky), 6. Kdy a kde se to stalo? Co se stalo předtím? Co se stalo potom? Kolikrát se to stalo? (circumstantiae – okolnosti), 7. Čemu se to podobá a čemu naopak ne? (similia – podobnosti), 8. Kdo kdy jednal podobně? (exempla – příklady), 9. Co se proti tomu dá namítat? (objectiones – námitky), 10. Jak nám to má být k užitku, k poučení či výstraze? (consequentiae – následky) a 11. Jak o tom smýšlejí, mluví či píší jiní? (testimonia – svědectví). Při rozebírání tématu je přitom třeba dávat pozor na to, co patří k hlavnímu tématu a co k podtématům, a vyvarovat se toho, aby se jedno „nepletlo s druhým“.

Druhý díl je věnován uspořádanosti kázání; vše má být jasné, jednoduché a srozumitelné a má přinášet ponaučení. Komenský rozděluje uspořádání tématu do jednotlivých bodů řečnické osnovy: Exordium, úvod, nemá být příliš vzdáleno vlastnímu výkladu, ale může se vztahovat k přítomným osobám – k osobě řečníka či posluchačů, k místu projevu, k času, k textu nebo jednotlivému citátu. Následuje krátké souhrnné oznámení, o čem bude kazatel hovořit (propositio), a rozdělení předložené věci na části (partitio). Počet témat by neměl být vyšší než čtyři. Hlavním úkolem kazatele je pak text správně vyložit (declaratio), dokázat, co z textu vyvodil, a to svědectvím z Písma, rozumem, příklady nebo podobenstvím (demonstratio), a v nejdůležitější části kázání, v applicatio, správně zdůraznit nejzávažnější úseky a vysvětlený text využít k vyvození ponaučení. Kázání končí závěrem (conclusio), který má být stručný a výstižný, shrnující hlavní body a zdůrazňující, co si má posluchač z textu zapamatovat. Je vizitkou kazatele. Čím důraznější je ve slovech i v hlase, tím je krásnější. V dalších dílech spisu se pak Komenský zaměřuje na prostředky, jimiž má být dosaženo půvabu kázání a jeho etického dopadu na posluchače, protože kázání nemá být pouze zvěstné, ale i umělecky krásné.

Ve třetím díle se Komenský věnuje „půvabu“ kázání. Nabádá k volbě neotřelého tématu, ke stručnosti, aby nebyla přetěžována pozornost posluchačů, a k názornosti, aby se posluchači zdálo, že věci neposlouchá, ale přímo se na ně dívá. K dosažení estetického účinku doporučuje „ozdobování“ slov a vět podle zásad všeobecné rétoriky – je třeba používat epiteta, perifráze, metafory, metonymie, řečnické figury spočívající v opakování slov a figury větné. Při kázání Komenský připisuje důležitost také vnějším formám, tj. hlasu, jakým je kázání přednášeno, a gestům, kterých kazatel užívá. Slova závažná, jež si posluchači mají zapamatovat, má kazatel říkat vážně a pomalu, závěr rázněji a hlasitěji než ostatní části, vždy se chovat přirozeně, při smutných věcech mít tvář zarmoucenou, při veselých radostnou.

Čtvrtý díl příručky se pak zabývá „mocí“, silou kázání a jeho etickým dopadem na posluchače. Aby kázané slovo proniklo do myslí posluchačů, musí kazatel vycházet z Písma a být v souladu s autoritou Bible, mluvit směle, tak, aby vzbudil přesvědčení, že sám věří tomu, co říká. Dále je jeho úkolem zdůrazňovat důležité věci, mluvit pravdu a se zbožností se obracet k Bohu. Modlitba služebníka církve zakončuje celý tento spis věnovaný kazatelství.

Spis Jana Ámose Komenského Zpráva a naučení o kazatelství je teoretická příručka rétoriky a návodem k přípravě kázání. Nezahrnuje vše, co Komenský o kazatelském umění mohl říci, ale podává základy řečnické teorie a krátký úhrn nejdůležitějších pouček. Řečnická technika má pomoci kazatelům „pěstovati“ a „rozněcovati“ dar výmluvnosti k plné působivosti. Nejdokonalejším vzorem řečnictví a nejlepší školou pěkného slovesného výrazu je přitom pro Komenského Písmo. Zpráva a naučení o kazatelství není ovšem pouze stylistikou kázání jakožto zvláštního slovesného útvaru, ani úhrnem rozličných postřehů, rad a příkazů. Je to ve srovnání s předchůdci Komenského nejpodrobnější a didakticky ucelené dílo, které bylo tolik potřebné pro povznesení českého naukového písemnictví a vnitřního života Jednoty bratrské. Jan Ámos Komenský měl smysl pro potřeby praxe a didaktiku. Složité výčty přehledně upravoval, přidával běžné i vlastní mnemotechnické verše k zapamatování si důležitějších pravidel a uváděl příklady – ať již v plném rozsahu, nebo jen odkazem naznačené – k osvětlení a odůvodnění toho, co považoval za důležité. Tímto didaktickým přístupem a metodickými poznámkami tak dílo daleko přesahuje svoji dobu i použití pro teologické studium kazatelů. Tento spis převedený do češtiny moderní doby se stává čtivým a poučným textem, a to nejen pro kazatele. Vřele doporučuji.

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc. (ex. časopis Husita)

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (1 hlas)