Lev N. Tolstoj a T. G. Masaryk

Když jsem na podzim 1976 jednal na Státním úřadě pro věci církevní o vydání cyklostilovaného sborníku k šedesátinám prof. Husovy čs. bohoslovecké fakulty, dr. Miloslava Kaňáka, řekl mi příslušný referent, že musím vynechat z jeho bibliografie 13 titulů – mezi nimi ty, které měly v názvu jméno T. G. Masaryka.

Ve svých třech článcích k 150. výročí narození Lva N. Tolstého (Český zápas v září 1978) jsem se tedy o setkání Tolstého s Masarykem ani zmínit nepokoušel. Jen jsem uvedl, že Tolstoj zakladatelskou generaci naší církve „mnoho ovlivnil" a „jeho myšlenky citoval nejen dr. Farský ve svých postilách, byly nesčíslněkrát užity i mnoha dalšími kazateli. Před důsledným přijetím metody neodpírání zlu násilím však naší církvi bránila c e l k o v á tradice naší české reformace, která (kromě počátků Jednoty bratrské) o pravdu Boží často doslova bolestně a krvavě bojovala..."

To bylo i kritické stanovisko T. G. Masaryka k důsledně pacifistickým názorům Tolstého. Nejjasněji je vyjádřil ve svém projevu 6. 7. 1915 v Ženevě, když otevřeně vyhlásil odboj Rakousku-Uhersku: „Základem naší reformace je idea humanity... Ve jménu humanity a bratrství Petr Chelčický stavěl proti Žižkovi ... své pojetí neodporování... Ale idea nejčistší humanity nezakazuje, nemůže zakázati o b r a n y. Právě naše reformace prohlásila s nejjasnější určitostí, že obrana není násilí..."

Šířeji popsal TGM svůj vztah k Tolstému a svoje trojí setkání s ním ve dvou článcích k Tolstého úmrtí 20. listopadu na železniční stanici Astapovo ve svých novinách Čas 26. XI. A 2. XII. 1910. Byly přetištěny v Tolstého edici nakladatele B. Kočího, Praha, 1925, ve svazku „Československé vzpomínky na Jasnou Poljanu". Z těchto článků pak 1927 zřejmě čerpal i K. Čapek ve svých „Hovorech s TGM" (k závěru kapitoly „Škola a jiné zájmy").

Protože od vyslovení Masarykových názorů na Lva N. Tolstého už uplynulo 100 let, místo svých komentářů o jejich vztahu jsem se rozhodl přetisknout znovu ony vlastní dva Masarykovy články. To bude vzpomínka nejpřesnější.

(I.) T. G. Masaryk: IN MEMORIAM.

Rusko, svět ochuzený. Odešel veliký člověk, jenž se stal uznanou mravní autoritou. Již neuslyšíme jeho slova v těžkých otázkách mravních a lidských. A přece jak málo mu rozuměli! Také jeho konec opředen byl románem o útěku a o hledání klidu v klášteře atd. A přece nanejvýš jako lev nebo ptáče hledal tiché místo, kde by hlavu uložil...

Tolstoj neutíkal svému okolí, neskrýval se před svou ženou a rodinou, nanejvýš utíkal před sebou samým. Ve zprávách o jeho zmizení jsme četli, že byl viděn ve III. třídě vlaku se svým tělesným lékařem drem Makovickým. V tom nepatrném telegramu je všechno duševní drama Tolstého: v úsilí o oproštění podle svého učitele Rousseaua uchyluje se jako mužík do III. třídy, ale tento mužík nemívá tělesného lékaře a neumírá při konsiliu nejvyšších světových autorit. A jak dlouho horoval Tolstoj proti medicině, a na konec uznával její dobrodiní. S Tolstým seznal jsem se roku 1887 a roku 1888 navštívil jsem ho opět; potřetí jsme se viděli letos v dubnu. Když jsme byli spolu poprvé, prožíval dobu své ševcoviny. Tenkrát si dělal boty sám. Pamatuji se, s jakým zadostiučiněním vykládal paní Košelevové, že jeho boty ho stojí jen 2 ruble, kdežto obuvníkovi musel dávat sedm. A stejně se tenkrát těšil z nástěnných dřevěných hodin za 30 kopějek. Ve svém dvorci (paláci) dal si udělat selskou jizbu, totiž nový nízký strop, jak jej mají mužíci. Ale v té jizbě byl pohodlný kožený divan a ještě pohodlnější, veliký, kožený fauteuil. Také v hraběcí jídelně požíval jen prostou selskou stravu, ale ty mužické kaše byly s velkou pozorností připravovány v čisté hraběcí kuchyni a hraběnka mu často přišoupla tácek se sladkým zavařením (Tolstoj miloval sladkosti), které jako by nevěda o tom mlsal. Čaj pil po mužicku, cedil jej přes kousek cukru v zubech, ale byl to čaj jemný a vybraný.

Svého ideálu oproštění Tolstoj nikdy nedosáhl a dosáhnouti nemohl. Ne proto, že to byl ideál, ale proto, že si ukládal úkol nemožný. Je v civilisaci a kultuře mnoho pochybeného, ale nemůžeme ji odhazovat všechnu. Mají své velké chyby učenci, profesoři a učitelé, ale to není věda. Vzpomínám profesora Mečnikova. Byl tenkrát profesorem v Oděsse. Jak horoval proti Tolstého zavrhování vědy, které zvláště na Rusi pokládal za škodlivé. Řekl, že Tolstoj o vědě mluví, jako se o ní mluví v kruzích oficírských. V dlouhých a častých rozhovorech probírali jsme s Tolstým všechny problémy životní a záhady duše a srdce nejintimnější. Obyčejně k tomu zavdal podnět určitý a živý případ. Tolstého navštěvovali tenkráte lidé ze všech končin a hledali u něho ve svých duševních pochybnostech rady a ulehčení. Takový živý případ tolstovského oproštění podal mi tenkrát syn jeho milého přítele, malíře Gaye. Mladík zanechal života městského a kulturního a uchýlil se do vesnice žít po mužicku. Pěšky přišel navštívit Tolstého do Moskvy. Přišel ve svém mužickém obleku dlouhou cestou utrmácený, zablácený – bylo to z jara – plný hmyzu a nečistoty. Hraběnka se postarala, aby hned přišel do lázně a byl náležitě vyčištěn. Mužík, který však přicházel do Moskvy, aby obcoval s Tolstým, který zná Epikteta zpaměti, filosofuje o Pascalovi a čte filosofa Taotse! Letos na své cestě k Tolstému mne navštívil. Již se smířil s kulturou a vzpomíná svého tolstovského mužictví s resignovaným humorem. Ale Tolstoj tenkrát viděl v čistotě znak a výsledek otroctví, že totiž čistoty se dosahuje jen osobními službami služebnictva. Proto v nečistotě viděl jakousi zásluhu a dokazoval mi, že křesťanství je a musí býti všivavé. Já naproti tomu jsem dokazoval správnost anglického pořekadla: Cleanliness is Godliness (čistota je božská).

Mnoho jsme měli řečí a sporů o lásce k bližnímu a nepříteli. Tolstoj jednou pil ze sklenice, ze které pil syfilitik. Prý proto, aby ho neurazil a nezpůsobil mu lítosti. Já ovšem mu dokazoval, že syfilitik, který nemá tolik citu a ohledu pro své okolí, že ve společnosti by mohl nakaziti své bližní, potřebuje poučení a pokárání, ne z nelásky, ale z ohledu na druhé. V řečech o egoismu a altruismu nejvíce se pamatuji, jak Tolstoj byl zaražen mým tvrzením, že mezi oběma není té protivy, která se obyčejně dělává.

V popředí naší diskuse byl problém neodpírání zlému. Řeč byla o různých mladících, kteří odepřeli vykonávat vojenskou povinnost. Mluvilo se ovšem také o válce a jejích hrůzách. Já jsem tvrdil, že humanita nezakazuje se bránit v krajním případě také železem, ale že je povinností toho, kdo se brání, přestávat na obraně a nedělat nového a dalšího násilí. Humanita neschvaluje pomsty. Připouštěl jsem také, že je nesnadné zachovati se podle tohoto pravidla, ale že je správnější, než neodpírání Tolstého. Tolstoj v tom viděl kompromisování a říkával o mně, že jsem člověk kompromisní. „Jsem, Lve Nikolajeviči, ale je kompromis a kompromis. A neděláte vy žádných kompromisů?" – „Dělávám, dělávám." –

Letos (1910) jel jsem k Tolstému z Moskvy přes Tulu. V Tule jsem si najal izvozčika. Nedaleko od silnice na polní cestě do Jasné Poljany přišel mně vstříc Tolstoj. Čekal mne den před tím s povozem na nádraží tulském, ale zpozdil jsem se o den. Po několika slovech osobních Tolstoj, jako by navázal na naše rozhovory před 22 lety, mně praví, že pořád víc a více si zamilovává Kanta a že také Schopenhauer a jeho etika se mu líbí. Potvrdil jsem mu, že také já poměrně pozdě zamiloval jsem si Kanta, ale Schopenhauera že nemám rád. Že není pesimista, ale že se příliš na svět a na lidi zlobí. Ten úsudek ho zarazil a vracel se k němu v rozmluvách několikrát. Myslím, že se Tolstému líbilo Schopenhauerovo učení o vůli. Zaznamenal jsem si v deníku roku 1888, že byl tenkrát francouzským profesorem Pagesem upozorněn na Maine de Birana a jeho učení o vůli. Řekl jsem mu, co jsem zpaměti věděl, a zejména jeho učení, zhuštěné ve formuli: volo, ergo sum. Na to mně Tolstoj s jistou radostí řekl, že jako 16letý mladík si napsal proti Descartesovi větu: Volo, ergo sum. Po smrti prý ji v jeho papírech najdou.

Velmi se letos zabýval otázkou sebevraždy, obzvláště sebevraždy porevoluční mládeže. Arci, byl to jeho vlastní starý problém, jak víme z Anny Kareniny a Rodinného štěstí. Slíbil jsem mu o věci nejnovější literaturu, a když ji obdržel, dopsal mi a zase ukazoval, jako ho problém ustavičně pronásledoval. (List ze 16. května.) Teď, když si ho představuji na marách, vzpomínám, jak silný před 22 lety muž, letos už byl jako by průsvitný, i pocítil jsem hned, že se vidíme naposledy.

Hraběnky Tolsté je mi líto. Není spravedlivé, jestliže jí dávají vinu, že Tolstému nerozuměla. Nerozuměla. Je pravda, že jeho práce snažila se využít pro svou četnou rodinu finančně. Avšak Tolstoj sám si ji zvolil za družku života. Mluvili jsme při prvních dvou návštěvách mnoho o věci a velmi intimně. Už roku 1885 pomýšlel na rozchod se ženou a rodinou, ale děti ho tenkrát usmířily. Už tenkrát (v letech 1887 a 1888) podával mi názory, vyslovené něco později v Kreutzerově sonatě. Také letos mně o hraběnce a jejím hospodářství všelicos bylo řečeno, ale tomu nepřikládal jsem a nepřikládám rozhodující váhy. Cítil jsem k Tolstému osobně hluboké přátelství a měl jsem ho rád, velmi rád, třeba že jsem nedovedl s ním souhlasit. Snazší je ovšem přátelství s lidmi, s kterými dovedeme být za jedno. Mně život dával jiné poučení, než jemu. Mnoho a mnoho jsem o jeho pojímání života přemýšlel a v roce 1888 udělal jsem dokonce praktický pokus – na Rusi – žít po tolstovsku, zkusit, jestli by praxe opravila mé názory a zkušenosti. Neopravila.

(II.) L. N. TOLSTOJ. Z přednášky, konané v Praze dne 26. listopadu 1910.

Poznal jsem osobně Tolstého v době, kdy už se zříkal své literárně umělecké práce. Já však myslím, že život Tolstého nemůže býti rozdělován na dobu literárně-uměleckého tvoření a dobu nábožensko-mravního myšlení. Ty mravní otázky byly v něm ode vždycky. V domě Tolstého vypadalo to vždycky jako v nějakém náboženském a ethickém parlamentě. U něho jako když člověk jest nucen sám sobě nahlas se zpovídat – takový pocit jsem měl. Ze stálého styku s nejrůznějšími lidmi osvojil si neobyčejně životní způsob jednání s každým, a každého takřka sváděl k zpovědi.

Cítili jste před ním: život upřímný, toť stálá zpověď; zpovědi je třeba pořád. Ne jako v církvi, kde se lidé zpovídají jednou za uherský měsíc. U Tolstého ta nutnost se cítila ustavičně. Lidé se k němu chodili ptát po nejintimnějších záležitostech: mám jít na vojnu, mám odejít od ženy, mám se zavraždit? A nepřicházeli jen Rusové – s cizinci jste se v domě Tolstého setkávali velmi často.

Tolstého ideál byl prostý člověk. Nečistého mužíka a dělníka, všivého člověka měl radši než fysicky čistého měšťáka, který se mu zdál duševně nečistší. Jeho denní život byl rozdělen, měl své hodiny práce i rozhovoru, potřeba vnitřního pořádku jevila se u něho i tímto vnějším způsobem. Myslím, že nebyl proti mně. Chtěl mít umění vyšší, vysoké. Umělec má mít ideu, lásku k této idei, a umění, jakým vyjádřit ideu. Podle něho úkolem ruské literatury bylo zlidovění, služba lidu. Prohlásil: „Já se dívám na sebe, jak se na mne budou dívat za 50 let po mé smrti" – patřil na sebe z distance. Co bude dobré, oni si vydají. Tato objektivnost úsudku o sobě samém – v tom je jeho veliké umění.

Otázka souhlasu, nesouhlasu je otázka ethiky, politiky – důležitější je člověku do duše rozumět. Na ruské literatuře se mu líbilo, že ruští spisovatelé dovedou psát pro děti. V dítěti Tolstoj viděl genia: dítě je svrchovaně objektivní; je v něm nepokaženost, napomenutí se v lásce k idei. To nebyla jen ethika.

Já v něm pořád viděl umělce. Jistě jen jako veliký umělec dovedl se pohroužit v život a díla ruských autorů. Znám jest jeho příkrý odsudek Puškina; ale přece nikdo nepromluvil tak teple a nadšeně o Puškinovi a Lermontovi, když zemřeli. A s jakou láskou mluvil o Turgeněvovi i o jeho chybách – bylo cítit, že nechová zášti proti němu přes minulé neshody. U Turgeněva nejvíce cenil popisy přírody, Lovcovy zápisky měl rád i některé stati (o Hamletovi). Žil s celou generací, s Gončarovem, Grigorovičem aj., odděloval ji od mladších. „My starší", pravil, „žili jsme plně tím, co jsme psali – nevymýšleli jsme tolik, jako ti mladší." Z mladší generace vyjímal Garšina. Ostrovského měl hodně rád, protože dovedl mistrně popsat kupecký život. Tolstoj nikdy nepřestal býti umělcem. Velice miloval Hercena, i Bakunina měl rád, cítil v něm umělce. Ten anarchism je kus genia, původnosti povahy lidské. Na Zolovi (La Terre) jej zajímalo, jak líčí sedláka.

Gorkij popisuje svou návštěvu u Tolstého – „není to ani teplé, ani studedné, jakási Finnlandia." A nyní jste četli, že Gorkij při zprávách o konci Tolstého omdlel – je vidět, co ta „Finnlandia" pro Gorkého znamenala.

Je pochopitelné, že Tolstoj neměl ani kdy zabývat se jinými otázkami, např. otázkou národnostní. Bylo mu milé na Slovanech, že Slovan méně potřebuje než Francouz a Němec, jenž pořád si něco vymýšlí. Já sám, když jsem srovnával Tolstého s Dostojevským (osobně se nikdy neviděli, jinak rozešli se pro Annu Kareninu – Dostojevskij vyčítal Tolstému, že necítí národně), uvědomil jsem si, co Tolstoj znamená pro Rusko a pro lidstvo vůbec.

Ve Vině a trestu je věta: Dolhat se pravdy! – to je Dostojevskij, to je kompromis: mít ideál pravdy, ale dolhat se ho. V tom je ovšem mnoho poznání života: lidé jsou takoví – dolháváme se pravdy! Tolstoj ale řekl: NE! Jen pravdu a jen pravdu! V tom Tolstoj jest jeden z nejmodernějších lidí. My pokrokoví lidé nemáme lepšího vzoru nad Tolstého. To je ten „anarchismus" Tolstého. Tolstoj přímo fysicky cítil a trpěl lží.

Církev jej vyobcovala, a že z milosti carovy nebyl vyhnán do Sibiře, jak se stalo jiným velikým lidem ruským, to je důkazem, že už toho carské oficiální Rusko netroufalo si a nemohlo se před světem toho odvážit. Toho dosáhl Tolstoj svým životem a myšlením. Ta zvláštní pravdivost úsilí o necírkevní náboženství, o náboženství pravé, mravní, toť Tolstého význam pro Rusko a pro celý svět. Bůh, kterého mají masy, není bůh mravnosti, – toť víra, která chce zázraky. Že Tolstoj odmítá zázraky, toť to nové. Učí, že nesmíme lišit mravnost a náboženství. Čenstochovský mnich zabíjí bratra a ještě mu dává poslední pomazání – to jest to náboženství zázraků.

Jest jasné, že lidé, kteří byli s carskou vládou a s pravoslavím, nedovedli toho pochopit. Církev tím, že jej exkomunikovala, pomohla mu nesmírně: lidé bez filosofování šli s ním; byl všude po Rusi znám, mezi duchoborci, štundisty byla žízeň po jeho učení.

A není rozdílu mezi jeho uměním a jeho náboženstvím. Tolstoj je poslední konsekvence ruského realismu, – z uměleckého realismu, z uměleckého smyslu pro pravdu doveden byl i k ostatním důsledkům životním. Nedívejme se na něj jako na filosofa, ale jako na umělce. Jeho úsudek o vědě, o medicině byl příkrý; nebyl odborníkem; leda v poslední době byl snášenlivější a mírnější v úsudcích.

Když jsem jej po 20 letech viděl, cítil jsem, že je to naposled. A jeho smrt byla logickým zakončením jeho života. My ho už máme v sobě, nemám pocit, že jsme jej ztratili.

I umělecky i životně má se dostat z nás ven, do života, – hodně Tolstého nebude škodit českému životu. Tak neočekávaně četná návštěva tohoto večera na poctu L. N. Tolsatého je důkazem, že duch Tolstého dosáhl i k nám, a jest si přáti, aby tento duch, duch pravdy, stále více se u nás šířil. Takovéto uctění památky Tolstého jest uctěním celého života našeho a nás všech.

MASARYKOVSKÁ TEČKA.

Francouzský autor Alain Soubigou ve své nedávné knize „T. G. Masaryk" (Paříž 2002, české vyd. Paseka 2004) na základě archivních dokladů uvádí, že „na žádost dr. Em. Chalupného ... zaměřil Masaryk pomoc na podporu ruských sociologů. Velmi energicky v těchto věcech vystupoval Vasil K. Škrach, který ... dohlížel zejména na doručování skryté pomoci Rusům nepřátelským bolševickému režimu, kteří se odklonili od příliš otevřeného boje: Kondakovovi, Vološinovi, Brusilovově ženě, Tolstého dceři. „Masarykova taktika vůči sovětské vládě tedy byla realistická a humanistická zároveň..." (str. 337).

Radek Hobza

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.75 (2 hlasů)
Share
Krátký odkaz na článek (shURL): http://www.ccshpraha.cz/wk8

Odběr novinek E-mailem

Pražská diecéze CČSH

Nejnovější komentáře

Nejnovější z našich rubrik

Kalendář událostí

21.září 2019, so, 10:00
Sekrání Novokřtěnců 2019
27.září 2019, pá, 20:00
Koncert Pavla Helana

                          -- reklama --

r pisne

125x125

psyche


Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

Rozumím

Abychom vyhověli novému legislativnímu nařízení EU, musíme, jako naprostá většina všech stránek na internetu, získat souhlas návštěvníků s použitím cookies.

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.

Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.

Detailní informace naleznete třeba zde