PD CCSH

O Dušanu Petroviči Makovickém

Stanice Astapovo 20. listopadu 1910. V bytě přednosty stanice umírá Lev Nikolajevič Tolstoj, který 28. října 1910 opustil Jasnou Poljanu. Na cestu do „samoty" si s sebou vzal, patrně proto, aby uklidnil svoji rodinu, slovenského lékaře Dušana Petroviče Makovického. (Dcera L. N. Tolstého, Alexandra Lvovna, vzpomínala, jak jí „spadl kámen ze srdce", když otec, pověděv jí té noci, že odjíždí „tu chvíli, na čisto" na její úžasu plné otázky: „Jak? sám?" odpověděl, že bere s sebou Dušana Petroviče.) A Dušan Petrovič vskutku očekávání rodiny Tolstých nezklamal. Po celý čas umírání Lva Nikolajeviče stál věrně u něho.

Kdo vlastně byl Dušan Petrovič Makovický? Byl rodem Slovák. Narodil se v roce 1866 v Ružomberoku v rodině bohatého obchodníka. Matka velmi záhy zemřela a ovdovělý otec se snažil ji dětem nahradit: četl s nimi, zpíval, modlil se a všechen volný čas věnoval rodině. Byl to velmi vzdělaný muž. Vlastnil rozsáhlou mnohojazyčnou knihovnu, které Dušan, nadaný velkým citem pro cizí jazyky, hojně využíval. Na gymnáziu byl uchvácen Janem Husem. Po ukončení středoškolského studia vstoupil na lékařskou fakultu pražské university, kde se přednášelo v češtině. Zároveň se snažil pomáhat otci v obchodě, což pro něj bylo velmi obtížné. Při studiu medicíny odmítal konat vivisekce. Když dostal při rigorózu za úkol rozřezat žábu, odmítl to vykonat a ztratil tak jeden rok studia.

V 19 letech se seznámil se spisy Lva Nikolajeviče Tolstého, které na něho silně zapůsobily. Jasnou Poljanu navštívil poprvé na podzim v roce 1894, podruhé v roce 1897. Poté se s ním setkal na Krymu v roce 1901 a znovu v Jasné Poljaně v roce 1904. Při této poslední návštěvě mu nabídla Tolstého manželka, Sofie Alexandrovna, aby dočasně zastoupil Dr. V. Nikitina, který odešel na vojnu. Dušan Petrovič přijal a 18. prosince 1904 přijel do Jasné Pojlany, jak se domníval, na několik neděl. Nakonec zde zůstal šest let.

V Jasné Poljaně vedl život naplněný každodenním úsilím. Vstával v osm hodin ráno a po snídani odcházel do vesnické ambulance. Zde ordinoval do dvou nebo tří hodin. Po návratu domů ho očekávaly již sáně, nebo povoz, aby ho dovezly buď blízko nebo daleko k onemocnělému mužiku, ženě nebo dítěti. Nikoho neodmítal, nedbal na počasí a jel, kam bylo třeba. Šetřit se neuměl a ani nechtěl. Po návratu do jasnopoljanského domu bylo jeho hlavní úlohou zapisovat slova Lva Nikolajeviče Tolstého. V pravé kapse svého kabátu měl vždy maličké lístky silného papíru, na které nepozorovaně zapisoval tužkou jen jemu srozumitelnými značkami slova toho, kterého pokládal za svého učitele. Když pak šli všichni spát, Dušan Petrovič po dlouhém dni usedal, aby zaznamenal vše, co se událo a o čem se hovořilo. Často tak sedával do dvou, tří i čtyř hodin. A v osm hodin byl již znovu na nohou a od devíti ordinoval.

Dušan Petrovič se choval vždy velmi skromně a nenápadně. Byl vždy klidný a zdrženlivý; mluvil velmi málo, zejména v přítomnosti Lva Nikolajeviče. Ten ovšem vysoko cenil jeho vynikající duševní vlastnosti a obětavý život. Někdy dokonce Dušanu Petrovičovi záviděl, že může svým lékařským uměním sloužit lidem bezprostředně. Kdysi, počátkem ledna 1909, se hrabě Tolstoj vrátil okolo páté hodiny ze své obvyklé procházky a otázal se, zda se již vrátil Dušan (ten jel toho dne k nemocnému do vzdálené vesnice). Poté, co se dozvěděl, že ještě ne, pronesl zádumčivě: "Záviděníhodný osud má."

Lev Nikolajevič nevěřil vůbec v lékařské umění, lékařské pomoci Dušana Petroviče potřeboval málo, dojímala jej však jeho bezmezná láska a oddanost. Když se Dušan Petrovič chystal v roce 1909 na měsíc na Slovensko k návštěvě příbuzných, Lev Nikolajevič se dotazoval: "Ale jak jen budu živ bez Dušana?... Řeknu otevřeně: jeho medicíny vůbec nepotřebuji, ale jak den dva nespatřím jeho klobouku, stále mi něco chybí. Svatý Dušan..." Dušan Petrovič byl onen člověk, který pronesl poslední slova, které umírající Tolstoj ještě slyšel. Krátce před koncem se přítomní lékaři rozhodli přesvědčit, jestli je umírající ještě při vědomí. Dušan Petrovič vzal sklenici s vínem, přiblížil ji ke rtům Lva Nikolajeviče a hlasitě, slavnostně pronesl: "Lve Nikolajeviči, svlažte svoje rty." Lev Nikolajevič pootevřel oči a spolkl doušek.

Po smrti Lva Nikolajeviče žil Dušan Makovický s počátku v domě Alexandry Lvovny v Těljatinkách, poté se opět usídlil v Jasné Poljaně. Jeho hlavním zaměstnáním se staly dvě práce: léčit sedláky (jeho „lékařský" obvod čítal na 89 vesnic a kolem 15 – 20 velkostatků, letních osad, stanic atd.) a uspořádat ohromné množství zápisků nahromaděných za šest let života v Jasné Poljaně.
V roce 1914 podepsal Dušan Petrovič prohlášení proti válce, sestavené V. F. Bulgakovem, a byl, zároveň s ostatními, kdo podepsali, zatčen a strávil deset měsíců v tulském vězení. Vazbu snášel psychicky dobře, ale tělesně velmi zeslábl. Mnoho se staral o zlepšení zdravotních poměrů uvězněných. V březnu 1916 pak byli vojenským soudem v Kremlu souzeni ti, kteří podepsali prohlášení, a všichni byli osvobozeni. Dušan Petrovič se usadil znovu v Jasné Poljaně.

Na jaře 1919 onemocněl Dušan Petrovič skvrnitým tyfem. Organismus vyčerpaný dlouhými lety nadlidské práce se nedokázal uzdravit a vzápětí za tyfem se dostavily četné a těžké komplikace: zánět ledvin, zánět močového měchýře a hlavně úporný a mučivý ekzém, který působil nesnesitelné svědění. Utvořily se mu proleženiny, v jizvách bylo možné nahmatat kosti. Naživu zůstal jenom díky obětavému ošetřování jasnopoljanské dívky, Matrjoši Ořechovové, která mu dříve pomáhala v ambulatoriu. Když se mu značně ulevilo, oženil se s ní.

Dušan Petrovič pomýšlel na návrat do své vlasti, kde měl vřele milované bratry. Nejprve ho zdržovala práce s pořádáním jasnopoljanských zápisků, potom válka a vězení, pak občanská válka. V nemoci ostře pociťoval svou osamocenost a přání, aby žil se svými blízkými, se změnilo přímo v touhu po nich. Jakmile trochu pookřál, odjel koncem roku 1920 na Slovensko. Ale bylo už pozdě. Nemoc, která podlomila jeho fyzické zdraví, způsobila i duševní chorobu. V březnu 1921 Dušan Petrovič Makovický spáchal sebevraždu.

Odešel člověk, který dostal do vínku laskavou mysl, ušlechtilé srdce a pracovité ruce. Člověk, kterého přátelé a známí milovali, člověk, který působil nezapomenutelným dojmem i na ty, kteří ho viděli jen jednou a nesdíleli jeho názory a přesvědčení. Připomeňme si na závěr text české komunistky Heleny Malířové. Ta navštívila v srpnu 1920 Jasnou Poljanu a po svém návratu psala potom v českém "Rudém právu": „Přede mnou na nejprostší posteli seděl padesátiletý nemocný muž, na pohled zcela bílý stařeček, a hleděl měkkým nadpozemským pohledem svých modrých očí, hleděl kamsi mimo nás a mimo život...Vyzařovala z něj ta síla, jež žije ve všech oněch lidech, kteří od století do století sledují křesťanskou myšlenku proti nesmírné většině, nedbajíce křížů, muk a vězení. Dušan Makovický se narodil křesťanem. Našel cestu ke křesťanství dík Tolstému, ale byl by býval křesťanem, i kdyby byl Tolstého nečetl. Nezůstal jen literárním ctitelem a šiřitelem myšlenek Tolstého, než jal se hned uváděti v život své přesvědčení. Jako lékař v Žilině stal se přítelem a rádcem celého okolí, vydával spisy Tolstého, překládal Kreutzerovu sonátu a Vzkříšení. Jeho způsoby byly ušlechtilé vrozenou ušlechtilostí, jež vychází ze srdce a nikdy není výsledkem výchovy. Tomuto křesťanu nebylo nic vzdálenějšího nežli neupřímnost. Byl to celý, krásný člověk."

(Literatura: GUSJEV, N. N. 1924: Památce Dušana Petroviče Makovického. IN: MAKOVICKÝ, D. P. 1924: Jasnopoljanské zápisky. Praha.)

Jana Kobrlová

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)
Share
Krátký odkaz na článek (shURL): http://www.ccshpraha.cz/wkx

Odběr novinek E-mailem

Pražská diecéze CČSH

Nejnovější komentáře

Nejnovější z našich rubrik

Kalendář událostí

Žádné události

                          -- reklama --

r pisne

125x125

psyche


Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

Rozumím

Abychom vyhověli novému legislativnímu nařízení EU, musíme, jako naprostá většina všech stránek na internetu, získat souhlas návštěvníků s použitím cookies.

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.

Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.

Detailní informace naleznete třeba zde