Praha 8 - Kobylisy

Podrobnosti

Kategorie: Náboženské obce

Aktualizováno 3. 9. 2021 9:25

Zveřejněno 10. 9. 2013 12:20

Střípky vzpomínek
Jsem v naší náboženské obci už asi jediná, kdo pamatuje její začátky. Matná vzpomínka z mého dětství je na účast na bohoslužbách v jedné ze tříd staré kobyliské Obecné školy (dnes Základní umělecká škola) s mými rodiči. Pak už vzpomínám na své dorůstání ve válečných letech, kdy jsme se s celou rodinou každou neděli účastnili bohoslužeb v kině ORIENT. V tu dobu se zakládala naše samostatná n. o., která předtím spadala pod správu n. o. v Libni, kterou vedl bratr farář Zdeněk Roháč a působil zde i oblíbený katecheta Karel Kubeš. Také zde působil bratr dr. Rutrle.

Naše samostatná n. o. byla ustavena v letech 1943–44, kdy se stal předsedou rady starších můj tatínek Karel Červenka a členy rady starších bylo mnoho věřících z různých vrstev občanů, kteří podporovali růst naší n. o. jak svou dobrovolnou prací, tak i finančními prostředky. Proto rada starších také mohla dojít k rozhodnutí zakoupit parcelu pro postavení vlastního sboru pro naše společné modlitby i přátelská setkávání. Ale byla válka (také tehdy za německé okupace se naše církev musela přejmenovat na Církev českomoravskou). V naší náboženské obci, vedené bratrem farářem Antonínem Proškem, tenkrát pracovali dobrovolně nejen členové rady starších, ale na bohoslužby přicházeli kromě dospělých i mladí lidé, kteří posléze vytvořili společenství v Jednotě mládeže. Nemohla jsem se dočkat, až mi bude 14 let a stanu se také členkou Jednoty. A protože němečtí okupanti zakázali hodnotné vlastenecké instituce – například Sokol nebo Skauting – stala se naše Jednota mládeže náboženským i společenským útočištěm mladých lidí. Vlastníma rukama jsme si vybudovali volejbalové hřiště a scházeli se nejen na faře při rozhovorech nad Biblí, vedených sestrou katechetkou, ale také každý týden při volejbalu – a co nás bylo!

Náboženská obec se rozmáhala a přibývaly i školní děti, se kterými školník nové školy bratr Cvrček několikrát uspořádal divadelní představení k svátku matek.

Ke konci války získala naše náboženká obec nové útočiště pro bohoslužby ve fyzikárně předchozí nové školy, kam jsme se uchylovali pro Boží posilu až do roku 1948. Rada starších se starala, aby náboženská obec nejen duchovně vzkvétala, ale také bohatla, aby se jednou vzmohla na vlastní bohoslužebný stánek. Proto se nežilo jenom při modlitebním obecenství, ale také společensky pořádáním zahradní taneční zábavy v létě a jednou v zimě i pořádáním vepřových hodů. To už bylo po válce a můj tatínek v roce 1948 vybudoval ve vlastním činžovním domě malou modlitebnu s farou, kam se náboženská obec uchýlila, než se vzmůže na kostel, a kde dobře prospívala. Každou neděli se zde konaly bohoslužby pro dospělé a nedělní škola pro děti a vždy bylo plno. Ale jen do té doby, než vládnoucí komunistická strana začala projevovat svou nenávist vůči jakékoliv náboženské ideologii. Za její moci jsme byli připraveni i o naši parcelu pro sbor a můj otec o svůj dům s modlitebnou.
Díky Pánu Bohu tam aspoň ta modlitebna zůstala a je dodnes.

Členové Jednoty mládeže dospěli, založili rodiny a mnohdy i z existenčních důvodů přestali navštěvovat bohoslužby. Rodiče přestali vodit děti do nedělní školy a členů náboženské obce začalo ubývat. I já jsem dospěla, ale protože církev byla můj druhý domov, stihla jsem ještě v roce 1946 založení Akademického klubu Tábor při CČS, na který na jiném místě vzpomíná bratr ing. Skalka. Tam jsem našla pokračování své práce začaté v Jednotě mládeže. Přestože tento klub věřících vysokoškoláků při naší církvi působil jen do roku 1951, vzniklo na letních i zimních táborech mezi námi tak pevné pouto přátelství i mnohých manželství (důkazem toho je i moje manželství), že se scházíme každý rok dodnes, kdy jsme už všichni osmdesátníci a mnozí již mezi námi nejsou.
Ale vracím se k naší náboženské obci, která přežila, i když oslabena, těch 40 let ústrků a útlaku. Žije a snaží se stále věrně působit díky práci sester a bratří duchovních. Vzpomenu v posledních 25-ti letech bratra faráře Ungermanna, sester farářek Černegové a Vojancové. A dnes sestra farářka Přibylová spolu s laiky znásobují své úsilí, aby naši členové nezaostávali ve své víře a snaze žít
podle Božích přikázání.

A já děkuji Bohu a mé náboženské obci za život v ní prožitý a snažím se svůj dík splatit alespoň hudebním doprovodem bohoslužeb na staré harmonium, na kterém jsem už ve svých patnácti letech začala uplatňovat své skromné hudební znalosti.

Bůh žehnej naší náboženské obci a všem, kteří jí jsou věrni.
                                                                  Drahoslava Preislerová

Dne 27. května 1942 se v Kobyliské zatáčce uskutečnil atentát na Reinharda Heydricha – hlavní cíl Operace Anthropoid (samotné místo atentátu leží v katastrálním území Libeň nedaleko od hranic obou čtvrtí). Ani Kobyliská střelnice není spojena s příjemnými vzpomínkami. Bylo to místo hromadných poprav českých lidí za druhé světové války.