Praha 16 - Radotín

Podrobnosti

Kategorie: Náboženské obce

Aktualizováno 8. 8. 2019 11:25

Zveřejněno 10. 9. 2013 14:30

Církev československá husitská v Radotíně

V Radotíně se mladá církev poprvé zformovala 22. července 1921 ustanovující schůzí. Té se v hotelu Gambrinus účastnilo 19 nově přistoupivších členů.

Přístup lidí k Církvi československé v Radotíně byl zanedbatelný oproti masivnímu přístupovým hnutím v nedaleké Zbraslavi. Lidé se po přístupu do nové církve v Radotíně opět vraceli do církve římskokatolické, jakmile zjistili, že mají povinnost církevního peněžního příspěvku. Nezřídka se lidé vraceli, protože chtěli mít „pohřeb z kostela“, zatímco se nová církev se v Radotíně scházela po sadech, hostincích, školách, tělocvičnách či porůznu doma u svých nejhorlivějších členů. „Čechoslováci“ či „Tatíčkovci“, jak se tehdy členům Církve československé říkalo, v mnoha ohledech spojili své radotínské působení s místními evangelíky, zatímco formálně příslušeli pod správu Náboženské obce ve Zbraslavi. Spolu s evangelíky například ve 20. a 30. letech připravovali štědrovečerní besídky s dárkovými balíčky pro děti. Evangelíci si ale v r. 1933 postavili vlastní sbor, zatímco „čechoslováci“ odváděli církevní příspěvek na stavbu nového sboru ve Zbraslavi, který byl slavnostně otevřen až 10. září 1939. Místní evangelíci nabídli od 1938 svůj sbor v dnešní ulici Na betonce Církvi československé ke bohoslužbám. V ten samý rok s radotínskými husity spojil svůj život kazatel z Předčic Karel Rataj. Ten byl v Radotíně farářem až do roku 1970. Svou samostatnost na zbraslavské Náboženské obci si radotínští získali až ministerským výnosem z 27. září 1939. Postavení vlastního kostela či sboru dnešním husitům už ale neumožnily církevně nepřátelsky naladěné totalitní režimy.

Za Karla Rataje se rozvíjela četná činnost bohoslužebná, ale též probíhala výuka náboženství v Radotíně, v Kosoři, Slivenci či Třebotově. Za druhé světové války byla činnost církve ukončena v Třebotově. Rataj byl udán gestapu za protiválečná kázání, vyšetřován v Pečkově paláci a postaven pod policejní dozor. Podobně avšak za jiného totalitního režimu je církvi znemožněno působení ve Slivenci v roce 1958. Rataj přesto neustal se svým aktivismem a v Lochkově od pana Höflera odkoupil loutkové divadlo, několik málo představení mělo za záměr sbírku pro ty nejchudší z Radotína. Za války Rataj pořádal každý rok v Radotíně celocírkevní týdny duchovní obnovy doprovázené přednáškami ve sboru evangelíků. Radotín se tak po dobu druhé světové války stal centrem myšlenkového a duchovního kvasu mladé národní církve.

Konec druhé světové války pak shrnuje Rataj do svého deníku těmito slovy: „Konec běd a konec nejistoty! Vláda věcí se vrátila opět lidu českému a slovenskému. Příliš veliká byla daň, kterou vybrala II. Světová válka na životech našich nejlepších synů a dcer. Květnová revoluce se přenesla na celé území Čech a Moravy. Zběsilí SSmani řádili zhoubně, nešetříce ani žen ani dětí. Při svém ústupu zavraždili v Radotíně 13 nevinných lidí, jichž pohřeb národní se konal dne 10. května v 5 hod. odpoledne na místním hřbitově. Pohřební obřady vykonal římsko-katolický farář J. Pekárek a čsl. farář Karel Rataj, který k přání místního vojen. velitelství a národ. výboru vykonal smuteční projev. Dne 11. května vykonal K. Rataj národní pohřeb v Hor. Mokropsech, dne 12. května ve Všenorech, dne 13. května v Řevnicích, a dne 15. května v Dolních Mokropsech.“

Za působení faráře K. Rataje k Církvi československé přišlo nejvíce radotínských. 21. září 1947 patriarcha církve M. Novák udělil na ulici Na betonce biřmování 63 mladým lidem, protože se v evangelickém sboru nevešli vedle sebe. V roce 1952 v Radotíně přináleželo k Církvi československé 1702 lidí, poté byl pro veliký politický tlak na rodiny s dětmi evidován jen velký členský úbytek. Ten byl evidován až do nedávných let, kdy se pokles členské základny zastavil na počtu několika desítek aktivních bratří a sester.

Po úmrtí Rataje se církvi podařilo odkoupit zbylá část domu v Nerudově (dnes Prvomájové) ulici s číslem popisným 909, kde Rataj od roku 1941 se svou rodinou pobýval a kde Církev československá husitská působí dodnes. V suterénu Církev provozuje sběr a výdej použitého oblečení a nábytku. Zároveň spravuje modlitebnu v prvním patře, kde se pravidelně schází k bohoslužbám. Z výnosů, které vyplývají z hospodaření nájemního domu, pomáháme financovat projekty rozvíjejících se programů církve. Ze svých možností pořádáme i společné naučné, sportovní či turistické programy pro své členy a sympatizanty.