Rozhovor s Michalem Balkem

• 

Podrobnosti

Kategorie: Ze společenství

Zveřejněno 20. 9. 2016 8:00

1. V Centru podpůrné péče Thomayerovy nemocnice působíte jako koordinátor duchovní péče a nemocniční duchovní. Kdy jste se rozhodl pro toto poslání?

Před necelými pěti lety, kdy jsem již téměř šest let pracoval jako odborný vychovatel ve výchovném ústavu a cítil jsem, že potřebuji změnu. Kolega mne upozornil, že Thomayerova nemocnice shání duchovního, takže mi přišlo dobré, že můžu více využít svou duchovenskou službu.

2. Nemocniční kaplan je plnohodnotným členem zdravotnického týmu, který doplňuje ošetřovatelský proces o duchovní rozměr péče. Cítíte se skutečně jako plnohodnotný člen zdravotnického týmu, nebo je pozice nemocničního duchovního tak trochu podceňována?

Na to se dá odpovědět jen to, že je to individuální. Záleží, jak kdo to bere, jaké má zkušenosti, z jakého prostředí pochází atd. Jsou oddělení a personál, který si velmi váží toho, že mají možnost mne využít, a pak jsou samozřejmě oddělení, kde jsem považován za něco nadbytečného, až přebytečného. Ale pořád se to zlepšuje :-).

3. V některých nemocnicích vznikají tzv. "prostory ticha", jeden takový byl například vybudován v hlavní budově FN Motol. Zde se pravidelně konají různé pobožnosti (pobožnost CČSH, pravoslavná pobožnost, katolická mše za nemocné atd.) Může takový prostor splnit potřeby pacientů a částečně tak nahradit roli nemocničního duchovního?

Samozřejmě je velmi dobře, když takový prostor nemocnice má, u nás v Thomayerově nemocnici máme dokonce velkou kapli, kde se střídají tři církve, pořádají koncerty. Přesto myslím, že nahradit roli nemocničního duchovního nemůže ani částečně. Je to proto, že služba duchovního v nemocnici je o něčem jiném. Je o čase stráveném s pacienty, jejich blízkými i personálem nemocnice. Není jen o svátostech, o slovu Božím, o modlitbě, ale o spolubytí, o naslouchání, o sdílení prožitku a rozhovoru. Podle slov Písma: „Plačte s plačícími, radujte se s radujícími“.

4. Duchovenskou službu v nemocnicích zavedl ve 20. letech 20. století Anton T. Boisen z USA. Vidíte nějaký rozdíl mezi kvalitou duchovní péče u nás a v zahraničí? Co "my" umíme lépe, co nám naopak chybí?

K tomu se necítím být zcela kompetentní se vyjadřovat, protože nemám osobní zahraniční zkušenost. Od kolegů ale vím, že západní země jsou dál. Nemají 40-ti leté přerušení, které se „díky“ vládě jedné strany u nás odehrálo. U nás chybí systematická příprava budoucích nemocničních kaplanů, stále není zákon, záleží na nemocnici, zda kaplana chce nebo ne. A velký rozdíl jsou předsudky či předpojatost. Jak ze strany personálu, tak samozřejmě i pacientů. Netuší, co si mají pod možností využití duchovní péče představit. Není jen pro věřící, dokonce mám zkušenost, že 2/3 mých klientů se definují jako nevěřící a diví se, co jim chci. Ale lepší se to.

5. O smrti kolují různé zvěsti, někdo se jí bojí, jiný na ni čeká a nazývá ji milosrdnou. Vy se s ní setkáváte celkem často. Jaká podle Vás je? Woody Allen jednou napsal: "Není pravda, že bych se bál smrti - jen nechci být u toho, až se to stane."

Popravdě, smrt jako takovou nevnímám negativně. Vždyť je to cesta k bytí s Hospodinem, není konečná. Kristus je vítěz nad smrtí. V obličejích zemřelých vidím pokoj, klid a mír. Co bývá někdy hrozné, je umírání, když je dlouhé, doprovázené bolestí a samotou.
Ale abychom nekončili smutně, tak chci dodat, že většina mých pacientů odchází buď domů, nebo do další následné péče. A ještě chci zmínit, že není výjimkou, že se s pacienty po sblížení i dost nasmějeme.

Všem vám přeji hojnost Božího požehnání a abychom se setkali raději mimo mé působiště...