Kázání na 8. neděli po Zjevení.

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 27. 2. 2022 0:10

Iz 55,10-33; 1. Kor 15,51-58; Lukáš 6,39-49

Každý strom se pozná po svém ovoci

Apoštol Pavel končí svou řeč korintské posvěcené komunitě povzbuzením (1. K 15,58b): _„Buďte pevní, nenechte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně, vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“

Přestože jde o církev obdařenou slovem a poznáním (1. K 1,5), přestože tato církev nepostrádá žádný z duchovních darů (1. K 1,7), čelí problémům vnitřního rozdělení, když mnozí z jejich členů podléhají malomyslnosti. Korintskou církví se začala rozmáhat pochybnost, jež zastírala Kristovo vítězné vzkříšení. Vše, co tady v dobré víře děláme, je zbytečné. Všechno naše sebeomezování, úsilí, půst, naše církevní počínání stojí na krásných výrocích těch úst, jež však se smrtí nadobro umlkla. Naše prvotní nadšení nahradila únava. Pole, jež jsme převzali do správy, nezačala vydávat větší úrodu, o niž jsme byli zprvu tolik přesvědčení.

Slova malomyslných začínají podemílat pevnost korintské církve, a tak je zapotřebí slova Apoštola: Buďte pevní (edraios), seďte na pevném základě, stavte na pevném základu! Dále se nenechte zviklat (ametakinetos), buďte nepohnutelní. A buďte horliví po všech způsobech práce našeho Pána. Totiž že žádná práce, kde je Pán, není práce marná, planá, falešná. To je totiž práce po způsobu Pána, že nekončí v propasti neúrody.

Vytrvejte ve víře, opírejte se o pevné základy, nechávejte se odvrátit od naděje evangelia (Ko 1,23).

Naši milovaní korintští bratři byli rozklíženi malomyslností, protože byli netrpělivi úrody. Jako by ta úroda měla náležet jim samotným, jako by z ní měli čerpat užitek. Jak důležitá je obrana před nutkavou lidskou potřebou být tu u toho, až naše dobré úsilí vydá zisk úrody. Avšak úroda nenáleží nám, nýbrž Pánu úrody. Jeden totiž zasévá, další zalévá, jiný zase sklízí. „A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží odměnu.“ (1. K 3,7-8).

Když se mluví o pracovitosti, lidé poukazují na píli mravence, anebo na včely.

Mám rád včely. Včela medonosná je věrná svému místu. Létá na omezeném prostoru jedné větší zahrady, neopustí rozlohu nějakých sta čtverečných metrů, je věrná svému druhu květiny, dokonce i svému oblíbenému barevnému odstínu. Jen ten a žádný jiný opylovává až do té doby, než její oblíbené květy odkvetou, kdy již nemohou včelstvu poskytnout náležitou potravu.

Řeknete si, proč to, když se nakonec všechno v medu slije a ztratí? Měli by včely být universální a opylovat vše, nač přijdou? To není pracovitost včely, nýbrž neprozíravá nenasytnost člověka.

Na zdravé boží louce spolu žije více včelstev, které garantují to, že místní políčko bude úrodnější a rozmanitější. Jistě to nedělají pro sklenici medu ve Vaší špajzce...

Křesťanství, naše církev, není jen o krásných písních a libých pocitech, je naším minimalistickým způsobem sjednocení se v Kristu, Jeho vzepření se proti moci marnosti, bezcílnosti a smrti. Každý z lidí vejde do smrti, ale ne nad každým si díky Ježíšovi bude moci smrt nárokovat svou moc. Není marné počínání, věrnost naší květině a její nám tolik příjemné barvě, pakliže tak činíme v duchu toho, na nějž jsou krátká všechna omezení ať už uvalená shůry, anebo ze spárů hlubin země.

„Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje
zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své
zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její.“ (Pís 4,16)

Mgr. Davod Hron NO Radotín