Velký pátek - památka utrpení a smrti Páně

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 15. 4. 2022 0:05

Velkopáteční příběh budil vždy velké emoce a pochybnosti. Od kritiků křesťanství často slyšíme názor, že biblické pojetí Ježíšova odsouzení je účelovou lží. Tvůrci evangelia prý vše sepsali tak, aby hlavní zodpovědnost padla na židovskou veleradu, židovský zástup, který „nebohého“ Piláta donutí vydat Ježíše smrti. Menší podíl viny přece staví římskou moc do lepšího světla a dává naději, že nebude pronásledovat vznikající církev. Při pozorném pohledu na biblický text však vidíme, že veškeré události kolem Ježíšovy smrti jsou více než reálné. Chování jednotlivých aktérů ukazuje na běžné lidské reakce na Boží přítomnost. Ukazuje na naše reakce k Božímu slovu.

Židovští předáci představují všechny, kdo jsou přesvědčeni o své pravdě a správnosti svých skutků. Své jednání nehodlají změnit, ani když slyší oprávněnou a konstruktivní kritiku. Proč přemýšlet o vlastních chybách, když můžeme zničit toho, kdo nám nepříjemná slova říká? Vždyť může ohrozit naši vážnost a postavení. Není kritik, není problém. Náš život může pokračovat ve starých a v sebejistých kolejích.

Herodes tak z určitého pohledu prezentuje jedince, kterým má duchovní sféra sloužit jen k osobnímu prospěchu. Buď Ježíš předvede nějaký zázrak, nějakou show, něco, co panovníka uspokojí, jinak s ním Herodes nemíní ztrácet čas. K postavě Heroda tak patří všichni, kdo se ke křesťanskému společenství jako pijavice „přisáli“ s úmyslem uspokojit hmotné a mocenské potřeby. Všichni, kteří cítí, jak mohou zneužívat „naivních“ vztahů v církvi a mít větší úspěch než ve všedním, profánním světě. Na rozdíl od židovské velerady a Piláta Ježíš Herodovi na jeho otázky vůbec neodpovídá. K myšlence, že duchovní věci jsou podřízeny našim lidským potřebám, totiž nemá Bůh co dodat. Může se tak zdát, že těmto dravým jedincům vše vychází a Hospodin jim blahosklonně žehná. Není tomu tak. Bůh jen nemá k jejich k chování co říci. Stejně jako u Heroda často strmý pád přichází právě v okamžiku, kdy mají pocit, že jsou na vrcholu moci.

U Piláta samozřejmě určitý respekt z „vyšší moci“ cítíme. Ochota propustit Ježíše však vycházela i z ryze politických důvodů. Pilát jako zástupce Říma nechtěl, aby ho židé vmanipulovali do nějakého rozhodnutí. Pravidla hry přece určuje on, ne zástupci porobeného národa. Ježíše obětoval v okamžiku, kdy byla jeho ochrana pro Piláta politicky neúnosná. Svého obratu však i náležitě využil. Nechal židovský dav deklarovat věrnost císaři. Následně pak nařídil přibít nad hlavu Ježíše informaci, že se jedná o židovského krále. Tím symbolicky ukřižoval židovské království, právo židů na samostatnost. Vždyť se ho sami zřekli, když volali, že nemají krále, ale císaře. Co více si mohl Pilát přát. Pilát tak představuje všechny ty, co jsou ochotni obětovat pro své politické ambice a pro svůj společenský růst kohokoliv. Umýt si ruce tím, že vše odůvodním vyššími zájmy a myslet si, že smyji zodpovědnost i před samotným Hospodinem.

Židovští předáci, Herodes a Pilát tak mohli považovat Velký pátek za velice úspěšný den. Židovská velerada se zbavila nepříjemného kritika, Herodes získal politicky výhodné přátelství s Pilátem a římský prefekt vyřešil otázku nároků židů na samostatnost. Jen přitom obětovali a zabili Syna Božího. Možná tak i my máme řadu Velkých pátků, kdy hodnotíme své kroky a myjeme si ruce nad tím, co jsme při cestě za úspěchem museli obětovat. Nemusí jít ani tak o smrtelníky, ale především o náš vztah k Bohu. Při radostném účtování bychom však neměli zapomínat, že po pátku přichází neděle. Proto narovnávejme svoje stezky a čiňme pokání, protože neděle Vzkříšení Páně, nový začátek i soud přicházejí vzápětí.

Jan Krško, NO Lužná