Kázání na 26. června

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 26. 6. 2022 0:05

Lukáš 9, 57 – 62
Když se ubírali cestou, řekl kdosi Ježíšovi: “Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.”
58 Ale Ježíš mu odpověděl: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.”
59 Jinému řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.”
60 Řekl mu: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.”
61 A jiný mu řekl: “Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.”
62 Ježíš mu řekl: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.”

Milé sestry, milí bratři,

četli jsme o třech lidech, kteří se setkali s Ježíšem a chtěli ho následovat. Proti očekávání, že budou vítáni s otevřenou náručí, dostává se jim slov, která znějí skoro odmítavě. Nejde však o odmítnutí, ale o varování. Lukáš dál nepíše, jak se ti lidé nakonec zachovali, zda poslechli Ježíše nebo uskutečnili své původní záměry. Rozhovory mají otevřený konec, a tak si každý čtenář může učinit vlastní závěr, vlastní rozhodnutí, jak se zachovat.

První žadatel se Ježíšovi hlásí z vlastní iniciativy. Nečeká, až bude vyzván, ale přichází sám od sebe. Někteří lidé si myslí, že k víře a následování musí člověk prožít povolání, zaslechnout nějaký „hlas shůry“, a na něco takového čekají. Může se ale stát, že se nedočkají a k následování se neodhodlají. Ale i člověk, který prožil Boží povolání, je ohrožen. Hrozí mu falešná sebejistota, či náboženská pýcha. A tady přichází Ježíšovo varování. Tvoje rozhodnutí bude vyžadovat službu bez konce. Z pravého křesťanství se nevyzuješ, nevysvlečeš, nezabouchneš za ním dveře. Křesťanem jsi ráno, v poledne i večer, pro evangelium máš být ve stálé pohotovosti. To není role, kterou odehraješ před zraky diváků, a pak v ústraní jsi někým jiným. Křesťanství je životní postoj a náplň.

Z vlastní zkušenosti víme, jak je to někdy těžké. Člověk je unavený po práci a celodenním shonu, když v tom se něco semele a naráz je nás někde potřeba. A my se nemůžeme otočit a říci: „Teď nemohu“ nebo „Nechce se mi.“ Pán Ježíš nás učí rychle se vzchopit a jít tam, kde se bez nás neobejdou. Je to náročné a někdy vyčerpávající, ale právě v takových chvílích člověk často objeví, že má sil a odvahy víc, než tušil. Pán Ježíš nás totiž nejen volá a posílá, ale dává nám také výdrž a sílu, když se nám zdá, že už nemůžeme.

Ale nároky na život s Kristem mohou být ještě větší. Jinému člověku Ježíš řekl: “Následuj mne!” On odpověděl: “Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.” 60 Ježíš mu odpověděl: “Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.” Tohoto člověka povolal Ježíš sám. Ale současně mu dal téměř nesplnitelnou podmínku. Pochovat vlastní rodiče byla v Izraeli nejvyšší společenská a náboženská povinnost. Proč nemůže Ježíš chvíli počkat? Ježíš tu používá slovní hříčku – hovoří o lidech mrtvých nikoliv fyzicky, nýbrž duchovně. Ježíš nám říká: „Lidé umírají, ale život tím nekončí.“ My přece věříme, že dobro vítězí nad zlem, naděje nad zoufalstvím a život nad smrtí. Díky Ježíši Kristu víme, že to není pouhé přání, ale pravda, kterou nám potvrdil svou smrtí a vzkříšením.

Je ale také pravda, že když člověk ztratí někoho blízkého, zvláště pak rodiče, jako by se jeho život zastavil a mnohé z toho, co ještě včera bylo samozřejmé, už nikdy nebude. Pozůstalý chce vzdát svému zemřelému úctu. Právě ve chvílích truchlení si uvědomuje, že jsou věci, které jsou nezměnitelné a definitivní. Co jsme chtěli říci, už neřekneme, na co jsme se nestačili zeptat, na to už se nezeptáme. Prožíváme to všichni. Někdy si také vyčítáme, co jsme zemřelým zůstali dlužni, a litujeme promarněných příležitostí. V takových chvílích hrozí, že se truchlící člověk uzavře do sebe, ztratí zájem o všechno a o všechny kolem sebe. Ježíš nás chce z tohoto zajetí vysvobodit. Říká, že je něco důležitějšího než bezmoc, která nás tváří v tvář smrti přemáhá. Proto říká člověku, který ho žádá o odklad: Nepoddávej se svému smutku, ale jdi a všude zvěstuj království Boží.

Také při třetím setkání byl Ježíš odmítavý. Povolaný učedník se tentokrát chce pouze rozloučit se svými rodiči a pak je hned připraven vyrazit na cestu. Ale ani to mu Ježíš nechce dovolit. Prorok Elijáš to svému žáku Elíšovi umožnil (1 Kr 19,20), tak proč je Ježíš přísnější? Protože ten, kdo orá, se nemá ohlížet. Když se ohlédne, ztratí směr a jeho brázda nebude rovná.

Když jsem závodně běhala střední tratě, trenér vždycky říkal, že vyhrává ten, kdo nehledí na své soupeře a psychicky vydrží neohlížet se. Každé ohlédnutí totiž závodníka vyvede z koncentrace a vychýlí z ideální dráhy – a to ho stojí vzácné zlomky sekundy.

Rozloučení s rodiči je tady obrazem lidské potřeby vzpomínat a stále se někam vracet. Ale je také obrazem určité životní nejistoty a potřeby mít se s kým radit, mít někoho „za zády“. Život s Kristem ale znamená emancipaci, osvobození a samostatnost. Je třeba vzít život do vlastních rukou a začít žít v odpovědnosti za sebe samotného. Vždyť před Bohem budeme také stát každý sám a zodpovídat se ze svého konání.

Přijměme tedy Ježíšovy nároky na ty, kdo ho chtějí následovat, a pro věc evangelia buďme ochotni vzdát se svého pohodlí, nenechme se svazovat smutkem a sebelítostí, netrapme se věcmi, které nemůžeme změnit, konejme poctivě a zodpovědně svoji práci a žijme v důvěře Božích dětí. Amen.

Mira Poloprutská, farářka NO Čelákovice