Milosrdenství chci a ne oběti.

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 10. 7. 2022 0:05

Milosrdenství chci a ne oběti. L 10, 25- 37

Podobenství o milosrdném Samařanovi patří k nejznámějším místům Nového zákona. I dnes je nám samaritán důvěrně známým, ne jako člen konkrétního národa, ale jako pracovník ve zdravotnictví. To slovo samaritán je označením pro člověka, který buď dobrovolně, nebo profesně se věnuje péči o nemocné, raněné či jinak strádající lidi.

A přece se právě toto místo Bible stávalo nejčastěji po vykladačské stránce mylně vykládaným textem. Toto podobenství zaznamenávají hned tři evangelia,ale Lukáš na rozdíl od Marka a Matouše v textu vynechal termín „ přikázání“. Správně pochopil, že mít někoho rád, to nejde na rozkaz, na povel. Nehledejme v textu žádné argumenty pro snižování židovství oproti křesťanství, ani téma na diskuzi víra kontra skutky.

Nesmíme vnášet do evangelia soudobé představy a pojmy. A vůbec nesuďme tak, že kněz a levita byli pokrytci bez srdce a naproti nim Samařan byl jakýmsi dokladem toho, že milosrdná láska může klidně existovat i bez chrámu, bez církve, bez Boha. Zraněný muž z dnešního podobenství byl tehdy pro znalce Božího zákona předmětem diskuze.

Pro zloděje byl objektem pro okradení, tedy zneužití, pro kněze problém. Nesměl se totiž dotknout mrtvého člověka. Jinak by byl tak zvaně znečištěn a musel by po několik dní prodělat očistnou kůru. Proto se kněz raněnému vyhnul a tomu chrámovému sluhovi se raněný stal jen předmětem lidské zvědavosti. Asi tak, jako když se kolem autonehody shlukne hlouček zvědavců, kteří se nechtějí angažovat. Pouze Samaritán s raněným jednal jako s bytostí hodnou lásky.

Kněz a levita se nechali zotročit fundamentalistickým přístupem k Mojžíšovu zákonu. Litera byla pro ně něčím svatým. Nechtěli se kulticky znečistit a potom na několik dní být neschopnými pro službu v chrámu, kdyby jim např. ten zraněný umřel v náruči. Jak jsme si již řekli, to by pro ně znamenalo několik dní očišťování od styku s mrtvým a tomu se chtěli vyhnout. Samařan nebyl bezvěrec, ctil téhož Boha jako Židé, jen se chodil modlit jinam. Jádro podobenství je v tom, že pravá ježíšovská zbožnost záleží v jednotě víry a láskyplného jednání. Vůle Boží je nadřazena tradičním církevním ustanovením.Zbožný člověk se v každé chvíli ptá, co od něj právě teď Bůh žádá a potom co má vykonat z vlastního svobodného rozhodnutí.

Z tohoto podobenství se dovídáme tři pravidla týkající se lásky k bližnímu. Zaprvé – nedostatek lásky si lze snadno omluvit. Zadruhé - našim bližním je každý, ať patří k jakékoliv rase, vyznání, ať má jakýkoliv původ či společenské postavení. Prostě každý, kdo je v nouzi. A za třetí – láska v tomto případě znamená udělat něco pro uspokojení potřeb člověka. Neexistuje žádný dobrý důvod proč takovým lidem pomoc neposkytnout. Víme, že Židé a Samařané se do krve nenáviděli. Židé se pokládali za čistokrevné potomky praotce Abrahama, zatím co Samařané byli smíšenou rasou, která vznikla tak, že si Židé ze severního království po návratu z egyptského zajetí brali za partnery lidi z jiných národů. Jen to byl důvod pro tehdejší znalce zákona, že tito lidé v osobním životě nemohli jednat správně. Tímto postojem Židé na sebe prozrazovali nedostatek lásky, kterou jim ale Boží zákon přikazoval.

Podobenství hovoří o lásce, kterou má Ježíš k nám. Jak ten poutník z podobenství jsme my zůstali zraněni na cestě životem, bez pomoci a čekala na nás faktická smrt. Ale Ježíš šel kolem a nenechal nás bez pomoci, sklonil se k nám a uzdravil naše rány. A tak naše záchrana je Jeho dílo. Podle Ježíšova podobenství není důležitě dorazit za každou cenu hladce a co nejrychleji k pozemskému cíli. Člověk má mít na zřeteli pravý a hlavní cíl svojí cesty tímto světem a tím cílem je dosáhnout věčný život, který zde na zemi se začíná.

A jak je to s námi? Asi si říkáme, že jsme žádného zraněného nepotkali a že ti stejně potřebují ošetření profesionálem, ať už lékařem, či samaritánem. Ale to nemění nic na věci, že den co den se potkáváme s lidmi v nouzi, kteří potřebují pomoc. I malá pomoc se pro někoho v nouzi může stát velkou pomocí. Někdy stačí druhému věnovat jen chvíli času, vyslechnout jej, projevit s ním solidárnost, zájem, podělit se s ním o vlastní zkušenost. Ale tomu se člověk i dnes musí někde naučit. Kde? Mělo by to být v církvi a jen od Ježíše. I nám dnes vzkazuje: „ Milosrdenství chci a ne oběti.“

Jak tomu podobenství rozumíme my dnes, to vidíme na tom, jak smýšlíme a chováme se k váleč ným uprchlíkům z Ukrajiny. Právě tímto způsobem dokazujeme každý sám sobě, jak jsme pochopili toto z nejznámějších podobenství Pána Ježíše. I dnes se někteří věřící vykupují obětmi, ani ne těmi na oltáři Božím, ale na oltáři církevním a myslí si, že tím se před bohem vykupují. Ale o takovou oběť Ježíš nikdy nestál. On i dnes po nás žádá, abychom se v každé situaci života ptali, co by teď na našem místě učinil On a snažili se podle Jeho příkladu zachovat právě teď. Je to často těžké, ale je to správné, protože to není jak já chci, ale jak chce On. Amen

Přeješ si, Hospodine, aby Kristova církev byla věřícím školou, jak se máme milovat a jeden druhému obětavě sloužit. Nedovol nám, aby se naše vyznání a naše jednání pohoršlivě lišily. Kéž naše modlitby, zvěstování, i svátostné obecenství vedou nás pořád k nepředstírané lásce a k ochotě být skutečnými bližními všem, kdo nás potřebují. Posiluj nás, ať se vždy chováme jako ti, kdo plně náleží tvému Synu Ježíši Kristu, ať o něm umíme vydávat přesvědčivé svědectví slovy i činy. Amen.

Ivana Peterková, farářka NO Brandýs nad Labem