Příběh o prázdném hrobu a vzkříšení nás uvádí do velikonočního rána.

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 9. 4. 2023 0:00

Do velikonočního rána, kdy si každý rok čteme tuto nadějeplnou zvěst, kterou se snažíme přenést i do svých životů. Toto přenesení však není jednoduché. Příběh známe, ale chápeme plně obsah této zvěsti? Jak nás tato zvěst v našem životě ovlivňuje?

Prázdným a otevřeným hrobem jsme vyzýváni k vyjádření své víry. Dnes opět stojíme na místě Marie a učedníků, kteří do prázdného hrobu nahlížejí a vstupují. I my dnes stojíme před mnohými nejasnostmi. Nevíme, čemu můžeme a máme plně věřit. Vkládáme svou víru i naději leckdy do věcí pomíjivých. Lpíme na minulosti a pláčeme nad ní jako Marie. Zapomínáme ve svých všedních dnech a starostech, že tu je ten, který dává skutečnou naději, která nás nezklame. Ten, který vstal z mrtvých a spojil tak navždy svůj život s našimi životy.

V začátku textu sledujeme příchod milující Marie Magdalské, která přichází k hrobu a nalézá ho prázdný. Běží, jistě vystrašená, za učedníky, se kterými se vrací zpět k hrobu, aby i oni uzřeli, že hrob je prázdný. Hledí do hrobu a nalézají plátna, jimiž bylo Ježíšovo tělo obvázáno, na zemi. V tento moment stojí před otázkou víry. My z textu víme, jak se rozhodli. Ale co my? Každý z nás? V textu se dočteme, že v danou chvíli jeden z učedníků viděl a uvěřil. Všichni tři přišli a viděli, a přesto je v této části textu psáno pouze o jednom, který hned uvěřil. Zde i my dnes stojíme. Každý přicházíme svou cestou, která je různá, v určitý moment k prázdnému hrobu. A každý z nás je vyzýván k rozhodnutí přijetí víry. K přijetí Krista jakožto Pána a spasitele. Jakožto cestu poznání, která nikdy a nikde nekončí.

Dnešním světem, stejně tak i v minulosti, vládne strach, nejistota, smrt a pustota bez lásky. Vládne, dokud tu je prázdný hrob, dokud Marie, Petr i Jan a mnozí další se nepotkají se živým a vzkříšeným Pánem. Teprve pak žalem plačící Marie se změní v radostného svědka, z učedníků se stanou stateční hlasatelé křesťanské zvěsti. To vše pro nás znamená, že fyzická smrt je pouze těžkým obdobím života, který má až za její hranicí svůj cíl. V našem pozemském životě jednou vše pomine, materiální i lidské hodnoty jsou nejisté. Což je v dnešní době naprosto viditelné až hmatatelné. Jistotná a spolehlivá je však láska Boží, která v tak bolestivé chvíli, kdy Ježíš volal z kříže „Bože, proč jsi mě opustil“ otevírala svému synu nejen hrob, ale i věčný život.

Prohra smrti a spolehlivá, věčná láska Boží... to je to, co nám Velikonoce zvěstují. Toto dvojí můžeme zakusit, když se s vírou v našeho vzkříšeného Pána vydáme na životní cestu společně s ním. On je stále s námi, stojí při nás, čeká. My však často jako Marie marně hledáme toho, kdo nás miluje, jsme jím oslovováni, a přesto ho nevidíme a ani neslyšíme. Všimněme si, že teprve, když se Ježíš zeptal Marie „proč pláčeš, koho hledáš Marie?“ Pak teprve její srdce odpoví. Na nás je tedy, abychom toto zavolání nepřeslechli, abychom nebyli hluší a slepí. A i přes všechny těžkosti, které nás v životě potkávají postavme své životy na Jeho slově. Abychom se dokázali setkávat se vzkříšeným Kristem uprostřed naší každodennosti. Kéž dokážeme spojit své životy s Kristem, tak jako spojil on svůj život s námi.

Kašparová Kateřina, duchovní NO Dejvice