Kázání na 2. neděli po Velikonocích, Misericordias Domini

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 23. 4. 2023 0:04

Milé sestry a bratři,

milost Vám a pokoj od Boha, Otce našeho i od Pána Ježíše Krista! Amen.

Té dnešní neděli se v církvi říká latinsky „Misericordias domini“. Když to přeložíme, znamená to milosrdenství Páně/Boží. Tato dvě slova pochází z verše Žalmu 66, který jsme slyšeli na samém začátku našich dnešních bohoslužeb. Zněla takto: „Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem.“ Není to vlastně připomínka toho, že bychom si více měli všímat Hospodinova milosrdenství, které je ve světě kolem nás přítomno a které tak často přehlížíme? Jsme citliví vůči utrpení, zlu – to nepřehlédneme nikdy, ale často nám chybí optika, kterou bychom zahlédli to, že Bůh je okolo nás stále přítomen, vlastně – tvoří svět, obnovuje, občerstvuje – jak říká žalmista také tím Slovem – a čeho si už vážně nejsme mnohokrát vědomi, je to, že i my jsme toho všeho nedílnou součástí.

To všechno se vlastně děje ve chvíli, kdy slyšíme příběh Velikonoc a také popis událostí setkání Ježíšových učedníků s jejich vzkříšeným Mistrem. Nepoznávají jej, zaměřují pozornost jiným směrem. A děje se to také, když tomuto svědectví uvěříme – ve chvíli, kdy ho doopravdy niterně uslyšíme i s tou ozvěnou té zvěsti, která v nás dál rezonuje a rozehrává ty naše vnitřní struny...a v tu chvíli se to, o čem slyšíme, děje skutečně – i v nás samých. „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma...?“

V dnešním čtení z evangelia podle Lukáše jsme slyšeli o tom, že se Ježíš po svém vzkříšení ukázal svým učedníkům během cesty do Emaus, mluvil s nimi a nechal si vyprávět o událostech minulých dní. Večeřel s nimi, lámal a rozděloval chléb, a učedníkům se otevřely oči.

Nakonec si v radosti uvědomují, že jim skutečně Bůh dává najevo, že jeho dílo v Ježíši Kristu je skutečné – a hlavně, že před nimi stojí skutečný vzkříšený Ježíš Kristus.

Celá situace dokreslí všechno, co se doposud stalo, od strachu učedníků, po uvědomění, koho to vidí – to je přeci docela pochopitelné, od potřeby dotknout se a získat důkazy, po veselí a radost učedníků, že před nimi skutečně stojí jejich Mistr a Pán. Až teprve po nějakém čase a zkušenostech se učedníkům „otevírá mysl“ a porozumí, co se myslí v Písmu tím, když tam čteme, že Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých, v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům – a že toho jsou oni, učedníci, bezprostředními svědky.

V evangeliu také zaznívá Ježíšova výzva: Dotkněte se mne a přesvědčte se. K naší přirozenosti a lidské touze skutečně nějak patří ta snaha se dotknout, nahmatat a skrze spojení uvěřit, že to co máme pod prsty je tak nějak víc skutečné než to, čeho se dotknout nelze. A vlastně ta snaha tehdejších lidí – dotknout se Ježíše – i za jeho pozemského života i po jeho smrti, je zjevná – jakoby se člověk už tehdy snažil tím dotekem přesvědčit, uvěřit. To je stejné pro i pro nás i pro ty osoby, o kterých čteme v Bibli – všichni opravdu hodně toužíme prožít ten dotek a prokázat tak existenci toho, s čím jsme se mohli byť i letmo „propojit“.

Jestliže se chceme dotknout Krista, tak potom se chceme dotýkat tajemství – k Ježíši Kristu vede jediná cesta – dotek víry a ten nesměřuje jen o nás k němu, ono je to spíš naopak – my potřebujeme, nebo spíš toužíme po tom, aby se dotkl On nás – a dělo se to dříve a děje se to i dnes, Kristus je přítomen uprostřed svého lidu, uprostřed svých učedníků minulých i současných, Kristus je uprostřed své církve, uprostřed svátostné hostiny – Večeře Páně. A právě to je ten dotek, který nás uzdravuje, naplňuje, beze zbytku proměňuje – a to je ten dotek, který činí to, že věříme...

Milé sestry, milí bratři, Bůh zjevený v Ježíši z Nazareta přichází i dnes, přichází v tuto chvíli, také skrze nás a nás samých se dotýká a přináší svůj pokoj. Je to pokoj, který nelze nijak jinak získat nebo si jej nějak vymoci. Bůh nám dává poznat, že skutečně jsme jeho milované děti a Ježíš nám ukazuje cestu. Pokud vytrváme a na té cestě zůstaneme, tak i skrze nás povstanou k novému životu mnozí okolo, kteří zatím jsou všelijak svázaní anebo ochromení vším možným, co život přináší – otevřou oči, a prožijí ten dotek.

Amen

Martina Kopecká, NO Staré Město, Praha 1