Pondělí Svatodušní (Nu 11,24-29; J 3,14-21)

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 29. 5. 2023 0:05

V rozdílení darů je Duch svobodný a nenechá se svazovat žádnými pravidly, jak je zaznamenáno i v příběhu Eldada a Medada v knize Numeri. Jozuovi se to zdálo nepatřičné, děje se něco, co nebylo dopředu domluveno, Eldad a Medad nemají na své prorokování žádné schválení od církevní autority. Na rozdíl od Jozua ale Mojžíš moudře rozpoznal, že na Boží dary nemá patent a vyslovil přání, ke kterému se vrátila později reformace, kéž by všechen Hospodinův lid byl proroky, kéž by na každém, kdo patří do Božího stáda, bylo vidět takové povolání a vyvolení ke svědectví a službě.

Duchovní dary jsou velice dobrá věc a každý z nás by se za ně měl modlit. A nejen pro sebe, ale i pro druhé. Myslím, že každý má čím přispět, nikdo tu není jen do počtu. Snažme se tedy rozpoznávat, co nám Duch dává pro službu druhým a také tyto dary náležitě využít pro dobro nás všech.

Dnešní evangelní text nám staví před oči tento obraz: v rozmluvě s Nikodémem přirovnává Ježíš své poslání k bronzovému hadovi, kterého Mojžíš vyvýšil na poušti. Podobný rozpor jako mezi zákazem obrazů a příkazem vyrobit hada mohli vidět i lidé, kteří věřili, že Bůh je úplně vzdálený, úplně jiný, než cokoliv v tomto světě, a najednou měli věřit, že se stal člověkem, ve světě viditelným, slyšitelným i hmatatelným, a ba co víc, že Boží vrcholný čin záchrany má podobu pohoršující smrti všemi zavrženého a opuštěného muže. Měděný had sice může fungovat jako modla a také tak nakonec skončí, ale také jako symbol, viditelné znamení Božího závazku a Boží věrnosti. Ve skutečnosti to záleží jen na nás: jestli jako zdroj uzdravení vidíme hada nebo Hospodinovu vůli. Možná nejen díky vnější podobnosti, ale i díky tomuto paradoxu Božího jednání se had na Mojžíšově holi stal předobrazem Krista na kříži, tak jako pohled na bronzového hada zachraňoval od hadího uštknutí.

Evangelistův Ježíš pak pokračuje známou větou“: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je jeden z nejznámějších veršů, spolu se začátkem 23. žalmu opora v kritických okamžicích života pro mnoho lidí. Bůh miloval a miluje svět, nejen pár nějakých vyvolených nebo dokonalých. Kristus je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Jaký je to svět, který Bůh miloval? Svět, který Bůh miloval, svět, o kterém mluví Janovo evangelium, není žádný „boží svět“, na který je „krásný pohled“. Není to svět, který dychtí po Bohu nebo po jeho dobré zprávě. Je to svět Bohu odcizený, nepřátelský, svět, který nenávidí Ježíše i jeho učedníky.

Ježíš trpěl za hříchy celého světa, ale žádné zlo nemůže být nikdy tak veliké, aby vyvážilo nekonečnou Boží lásku. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. To ale neznamená, že se žádný soud nebude konat. Podobenství nebo symbolické obrazy apokalypsy nám předkládají vize nebeského soudu. Janův Bůh ale nikoho nesoudí, soud je pro něj odhalením, zviditelněním skutečnosti, pravého stavu věcí. Ve světě víry a nevěry se člověk odsoudí sám. Ježíš je pro evangelistu zdrojem života, světlem světa, ale také Cestou a Pravdou. Pokud se člověk rozhodne žít s Bohem, musí přijmout jeho pravidla, žije v jeho světle. Kde věci jsou vidět tak, jaké jsou doopravdy, a ne takové, jaké bychom si přáli. Člověk, který si zvykl stanovovat svá vlastní pravidla, nechce znát tuto Cestu a Pravdu a odvrací se od světla. Kdosi nazval peklo vězením s klíčem uvnitř, a z Janova pohledu měl pravdu. Bůh miluje všechny lidi, některé ovšem v oboustranném vztahu, jiné jen jakoby „platonicky“, k jejich vlastní škodě.

Amen, Markéta Macháčková NO Beroun