Kázání ku památce apoštolů Petra a Pavla

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 29. 6. 2023 0:04

Sestry a bratři v Kristu, kazatelé, šiřitelé Slova Božího, církvi Boží.

Na památku apoštolů Petra a Pavla sami sobě připomeňme, že Kristus, hlava církve, si sám volí ty, kteří se stávají jejím tělem. Je jedno, kdo je naším „učitelem“, jestli Petr nebo Pavel, pokud spolupůsobí člověk s Bohem. Oba byli obdarováni. Oba zakusili Boha svým vlastním způsobem a bylo to tak veliké, že tuto Pravdu a naději předávali dál za cenu vlastního života. Každý, kdo poznal Krista, koho se dotkl Duch Boží, v tu chvíli ví, že udělá cokoli, aby ostatní věděli, jaká mu byla dána milost. O radost a naději, kterou poznal, nesmí být nikdo ochuzen.

Každý s touto zkušeností prožívá něco, co je neuchopitelné, co nelze vyjádřit pojmy, ačkoli se o to pokoušíme již celá tisíciletí. A tuto těžko popsatelnou zkušenost se snaží předat ostatním. Je to radost, jejíž předání s sebou nese určitá životní omezení a notnou dávku sebezapření a obětavosti. Být kazatelem je především obrovská zodpovědnost a z lidského pohledu zároveň troufalost. A někteří v kazatelství vidí zejména tu troufalost a k lidem hlásajícím Slovo Boží přistupují s určitým despektem. Kazatel je odměňován za něco, co je pro mnohé neuchopitelné. Dostává se mu pozornosti a prostoru. On/ona obyčejný člověk, v čem je jiný než já? Proč on má zkušenost, kterou já nemám? A má ji vůbec? Jak si může dovolit hovořit mi tu o něčem, o čem si nejsem jist, zda tomu sám věří a zda tím žije? Lidé kazateli naslouchají, obracejí se na něj. Hledají v něm oporu. Zkouší ho. Jeho slabosti se v očích mnohých násobí a jeho dary se považují za samozřejmost. Hodnotí, porovnávají. Nezajímá je Podstata, ale řeší člověka. Nechtějí bratra nebo sestru ve víře, hledají někoho, kdo jim udělá život jednodušším, hledají učitele.

A my se společně s nimi otevíráme Bohu a modlíme se, aby skrze nás proudil Duch Kristův, aby Slovo, které se nám nechalo poznat, bylo dopřáno i ostatním. Používáme k tomu vlastní slova nebo slova předávaná staletí a víme, že těmito slovy může být do jisté míry kdokoli ovlivněn, ale zkušenost s Bohem musí učinit vlastní, uchopit vlastní Pravdu, to Slovo s velkým S, které nepochází z člověka. A v církvi pak můžeme tyto pravdy sdílet, polemizovat o nich, hrát si se slovy a nebo jen jeden s druhým být a vědět, že Kristus vprostřed nás. Ale dokud se nás nedotkne Bůh sám, všechna slova jsou prázdná.
Jsou i tací, kteří tak moc chtějí, tak moc volají a touží po spáse a mylně věří, že jim ji kazatel může přiblížit a nebo snad dokonce dát. Ještě nevědí, že Duch vane, kam chce, že víře se nelze naučit a při hledání Boha prožívají své vlastní vnitřní i vnější utrpení, pokud ho nenalézají.

Až když člověk získá ten dar, uvěří, tak pak přichází svoboda a důvěra. Proč? Protože vás učí už jen Kristus.

A to je vlastně naším „cílem“, předat ostatním, že jejich jediným učitelem, stejně jako naším, je Kristus. Mt 23, 8 „Vy však si nedávejte říkat ,Mistře´, jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři.“

Nezapomínejme prosím, že Kristus je hlavou církve a my ostatní jsme její tělo. Tělo obdarované a živené Duchem Kristovým, tisícileté tělo měnící se v čase, někdy zdravější jindy strádající. Krásné, bolavé, zjizvené, někdy více mladé jindy staré, ale stále živoucí.

Sestry a bratři, buďme šiřiteli Slova se vším, co k tomu patří, v dobrém i zlém a obhajujme ho, ale zároveň buďme mírní vůči těm, kteří Boha odmítají, protože ještě nepřišla jejich chvíle, také k těm, kteří lační po Božím Slovu, jsou mu otevřeni a připraveni ho přijmout, jejich cesty jsou rozličné, putují od učitele k učiteli a nenacházejí naplnění. Ještě nepoznali, že oni skrze Boží milost jsou ti, kteří o sobě rozhodují a my kazatelé, šiřitelé radostné zvěsti jsme jejich bratry a sestrami. Až se jich dotkne Bůh, budou vědět, že jsme si blízcí tím, že nějakým způsobem poznali to, co my.

S láskou Vaše sestra Veronika Moravcová, NO Chomutov, kaplanka 41. mpr. AČR