Řeč na svátek Svatých Cyrila a Metoděje

Podrobnosti

Kategorie: Bohoslužby, kázání, projevy

Zveřejněno 29. 6. 2013 9:09

Dobrý den, zdravím všechny příznivce Cyrila a Metoděje. Když jsem přemýšlel, jakou oslavnou řeč tu mám dnes o Cyrilu a Metodějovi pronést, co z jejich odkazu připomenout, nejprve jsem poněkud znejistěl, o čem vlastně dnes můžu s čistým svědomím mluvit? Vezměme si zkraje vynález slovanského Písma, které Cyril vytvořil speciálně pro zachycení slovanského jazyka. To byl mimořádný výkon, kterému se ještě dnes obdivují jazykovědci. Ale ruku na srdce, nejsme nakonec rádi, že dnes používáme latinku namísto azbuky? Pokud jde o literární dílo bratří, téměř nic z něho jsme na našem území nedochovali. Jak říká nedávno zesnulý historik D. Třeštík, na Moravě se nenašlo jediné písmenko. V Praze se můžeme pochlubit Pražskými hlaholskými zlomky, které v polovině 19. st. nalezl Prof. Konstantin von Hoefler, politický i odborný protivník Fr. Palackého. Dnes se v čítankách setkáváme s  Proglasem a studenti právnických fakult čtou v rámci předmětu Dějiny státu a práva „Zakon sudnyj ljudem“.

 Hlavním posláním bratří bylo šířit křesťanskou víru. Kvůli ní se trmáceli na Moravu. Ani po této stránce by s námi nebyli spokojeni. Vždyť už biskup Sv. Vojtěch sto let po vyhnání žáků Cyrila a Metoděje z Moravy zlomil nad způsoby našich předků hůl a raději odešel hlásat křesťanství rovnou mezi pohany.

Za minulého režimu se svátku C a M využívalo k zdůraznění našich kulturních vazeb s Východem. A tak bylo možno při oslavách, na nichž rovněž nechyběly ekumenické bohoslužby, vidět transparenty s nápisem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Naše dilema, zda se politicky orientovat na Východ či Západ, vyvstalo už na úsvitě našich dějin. Od dob národního obrození tak můžeme dodnes znovu pozorovat u našich politických elit kolísání mezi Východem a Západem.

Naskýtá se tak otázka, proč tedy slavíme dnes svátek svatých Cyrila a Metoděje, když naši předkové jejich žáky dvakrát vyhnali, nejprve koncem 9. st. z Moravy a koncem 11. st. z Čech – ze Sázavského kláštera. Možná se jejich svátek sluší slavit právě proto, že jsme jim tenkrát náležitou úctu odepřeli. Tu projevil jen Karel IV. když založil r. 1346 Emauzský klášter, uvedl do něho mnichy z Chorvatska a obnovil tak u nás slovanskou liturgii.

Přehlédneme-li krátce překladatelské, literární, politické nebo jen ty turistické výkony bratří, musíme dnes žasnout, co dva lidé zvládli v podmínkách, které pro ně nebyly vůbec ideální. Úctu si zaslouží prostě proto, že to byli znamenití lidé, kteří dokázali obětovat své pohodlí a dát své životy do služby věci, kterou považovali za životní výzvu i povinnost.

Myslím, že právě toto je to podstatné. Bratři prostě nebyli pohodlní, ačkoli se jim oběma jako dětem z aristokratické rodiny od samého mládí přímo nabízela snadná kariéra a luxusní život. Metoděj nabyl právnického vzdělání a ve 22. letech se stal vládcem své rodné provincie. Cyril, který si již během studií získal pověst skvělého učence, mohl nastoupit kariéru učitele na dvorní vysoké škole, na níž studoval s budoucím císařem Michalem III. Nabízeli se mu také jiné vysoké úřady, ty ale odmítal nebo před nimi doslova utíkal. A zase to nebylo z pohodlnosti.

Bratři byli záhy natolik znechuceni vývojem církevních poměrů, intrikami i násilím na Konstantinopolském dvoře, že se oba raději vzdali svých pozic a stáhli se z veřejného života. Snad právě proto za čas vyměnili své knihy a rozjímání za nepohodlné a nebezpečné cestování a soustředěnou práci. Cesta na Moravu byla v pořadí třetí z jejich diplomaticko-misijních cest, tedy alespoň pro Cyrila. Ten se nejprve vypravil do Samarry (100 km severně od Bagdádu), aby zde obhajoval křesťanství na jakémsi teologickém klání s arabskými učenci. To bylo velmi nebezpečné. Zde také Cyril unikl smrti, když se mu po úspěšné obhajobě křesťanství usilovalo o život. Druhá jeho cesta – pravděpodobně již společně s Metodějem - vedla z Konstantinopole po Černém moři přes Krym a dále pěšky říší Chazarů až ke Kaspickému moři, kde právě sídlil vládce Chazarů. Ti náhle přijali židovství za státní náboženství, ale po slavné disputaci, kterou Cyril svedl s židovskými učenci, se znovu navrátili ke křesťanství. Stejně jako při první misi tak i při druhé projevili bratři neobyčejné jazykové nadání, rozvahu a moudrost a nakonec dosáhli obnovení spojenectví s chazarskou říší. Podobně si počínali při moravské misi, která měla rovněž politicko náboženský charakter.

Nešlo však o navázání styků s Byzancí, ale o vytvoření samostatné církevní organizace. Ta byla podmínkou i samostatnosti státní.

Ačkoli k nám křesťanství přišlo ze Západu, ještě minimálně 200 let patřilo k reprezentativnímu životnímu stylu velmožů. Postupně pronikalo také do širších lidových vrstev. K tomu nepochybně přispělo i dílo Cyrila a Metoděje. Cyril pro specifika slovanské výslovnosti vytvořil novou abecedu a na základě jeho rodného soluňsko-makedonského dialektu i všeobecně srozumitelný slovanský jazyk užívaný při bohoslužbě. Do něho bratři společně přeložili liturgii, zpovědní příručky, většinu spisů Nového Zákona a Žalmy. Jak uvádí „Život Sv. Konstantina“ a „Život Sv. Metoděje“, práce na slovanských knihách zabraly neobyčejně krátkou dobu. Proto se rozšířila pověst, že nejen písmo, ale celé knihy byly Konstantinovi – Cyrilovi zjeveny při modlitbě. Později Metoděj přeložil také Starý Zákon (za 8 měsíců) a byzantské zákoníky, které upravil. Stojí za zmínku, že jeho úprava byzantských zákonů spočívala v omezení tělesných trestů nebo v zavedení alternativních trestů pokání.

Přestože dílo bratří a jejich misijní úspěchy byly brzy uznány a slovanská bohoslužba byla opakovaně schválena papeži, budila jejich činnost pohoršení a odpor u kněží latinského ritu. Ti se neštítili falešných udání, úskoků ani násilí na Metodějovi a jeho žácích. Mladší z bratří - Cyril - zemřel již r. 869 při návštěvě Říma, kde s bratrem obhajoval slovanskou bohoslužbu. Již v Benátkách museli čelit tzv. trojjazyčníkům. Ti zastávali názor, že bohoslužba konaná v jiném jazyce než latinském, řeckém nebo hebrejském je cosi nepřípustného. Myslím, že vítězství nad tímto názorem je jedním z nejcennějších, které nám i celému světu bratří vybojovali. Jejich přístup vycházel z myšlenky všeobecného bratrství a rovnosti lidí před Bohem. Ve svém Proglase cituje Cyril slova apoštola Pavla:

„Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných.“

Přeložit hlavní křesťanské texty, darovat je celým národům, aby sloužily bohoslužby ve srozumitelném jazyce, to je něco jiného, než jen střežit učení ukryté ve starobylém jazyce, který znají jen zasvěcenci. Bratři nechápali vzdělání jako kvalifikaci k moci, ale jako dar, který se má rozmnožovat a šířit. Jednali tak v duchu Ježíše i Platóna: věci přátel jsou společné, dobré se chce sdílet. Jejich cílem bylo zprostředkovat porozumění a podnítit duchovní růst lidu, nikoli poslušnost nevzdělaných zástupů.

Bratři chtěli křesťanství na Moravě nejen rozšířit, ale zároveň umožnit i jeho skutečné vnitřní přijetí a sdílení. Jejich úsilí o větší srozumitelnost křesťanského učení se nejen obešlo bez násilí, ale s násilím se přirozeně vylučovalo. To je morálně vyvyšuje nad jejich nepřátele.

Myslím, že je toho nakonec dost, čeho si na Cyrilu a Metodějovi můžeme ještě dnes cenit a co obdivovat. A jsem přesvědčen, že nám jejich životní nasazení a dílo i přes dlouhá staletí nezájmu o ně, nakonec velmi posloužilo. Dnes nás jejich odkaz spojuje nejen s Východem, ale coby Východní Evropu i se Západem. Děkuji vám za pozornost a přeji příjemný zbytek odpoledne zde na VOSE.

Michal Kotrba 15.6.2013