Praha 16 - Zbraslav

Podrobnosti

Kategorie: Náboženské obce

Aktualizováno 1. 8. 2016 8:13

Zveřejněno 11. 9. 2013 13:14

Náboženská obec byla schválena Ministerstvem školství a národní osvěty 19. dubna 1923. Ustavující valná schůze náboženské obce se konala 1. července 1923. Zakladatelé (přípravný výbor): Josef Jurenka, Josef Štalmach, Josef Váňa, František Rabiška, Josef Milota, Václav Vejvoda, František Říha. Počet příslušníků v roce 1933 byl 7735 členů.

V roce 1933 na výuku náboženství (obecné a měšťanské školy) docházelo 1215 dětí. Při náboženské obci fungovala Jednota mládeže, sociální odbor, pěvecký odbor.

Mezi první duchovní patřili:
8. 2. 1920–13. 2. 1921 František Rabiška
8. 2. 1920–27. 7. 1922 Josef Stalmach
28. 7. 1922–15. 9. 1922 Jan Pálka
16. 9. 1922–23. 9. 1923 Rudolf Urban
24. 9. 1923–20. 4. 1924 Vojtěch Svoboda
21. 4. 1924–30. 9. 1928 Václav Šťastný
1. 10. 1928–24. 11. 1928 Josef Stalmach
25. 11. 1928–1934 dr. Josef Jokl

V roce 1940 přišel do n. o. jako farář dr. Bohumír Cigánek (pozdější moravský biskup). Udělal tu kus práce. V srpnu 1940 se Bohumír Cigánek i s rodinou stěhoval z Plzně na Zbraslav. Bolestivé válečné roky tak prožíval zde. O tom, jaké renomé si jako farář získal během své šestileté služby v tomto městečku, jež je dnes již součástí Prahy, nejlépe vypovídá přeplněný Husův sbor, který se s ním 17. listopadu 1946 loučil. Při této příležitosti vzpomněl místopředseda rady starších Václav Prchal: „Stále slyšíme a uchováváme si tvá, v té době smělá a nebojácná slova: ‚Leží na nás velká odpovědnost každého jednotlivce za budoucnost našeho národa. Naší zbraní, kterou není třeba před nikým skrývat, budiž činorodá láska k těžce zkoušené vlasti a národu našemu. Jaký bude každý z nás, taková bude i naše vlast.'"

Bohumír Cigánek se snažil svá slova podepřít skutky a tak od roku 1941 začal v rámci odboru sociální práce organizovat finanční sbírku pro rodiny (bez rozdílu vyznání) vězněných a popravených účastníků odboje. Pravidelnou měsíční distribuci jednotlivých peněžních příspěvků ve výši 1000 až 1500 K obstarávala farářova manželka Agáta. Až do konce okupace se tak podařilo od mnoha mecenášů nashromáždit a potřebným rodinám rozdat přes 50 000 K.

V únoru 1945 byl Bohumír Cigánek vyšetřován gestapem v souvislosti s uvězněním blízkého přítele, válečného správce západočeské diecéze Jana Lomoze, jenž odmítl vstoupit do aktivistické České ligy proti bolševismu. Po výslechu byl sice propuštěn, o což se velkou měrou zasloužil tehdejší starosta Zbraslavi a rovněž Cigánkův blízký přítel Václav Prchal, ale přesto nad ním do konce okupace visela hrozba, že bude zbaven farářské služby. Přesto se Bohumír Cigánek účastnil příprav na vytvoření národního výboru, který se v květnových dnech roku 1945 stal základem pro zřízení Revolučního národního výboru na Zbraslavi, v němž vedl sociální a zdravotní komisi. Hned 5. května 1945 inicioval zřízení tří ošetřoven (jednu z nich umístil do farní kanceláře), v nichž byla během květnových bojů ošetřena řada zraněných a zajišťováno zázemí včetně stravy pro bojující dobrovolníky. Téhož dne ukryl v prádelně farní budovy ukořistěné zbraně a střelivo, které si v nočních hodinách rozdělilo asi dvacet obránců města. Málem osudným se mu společně s dalšími členy Revolučního národního výboru stal 6. květen. Německé jednotky opět přebraly vládu nad obcí a přišly s hrozbou, že pakliže nedojde ze strany obránců města k zastavení palby, budou rukojmí a zástupci Revolučního národního výboru včetně Bohumíra Cigánka popraveni. K tomu však díky Bohu nedošlo.

Dne 8. května na Zbraslavské náměstí přiváděly jednotky SS rukojmí, kteří byli většinou z Prahy, a mezi nimi i československého faráře Vladimíra Lence a duchovního Oldřicha Hradila. Vyjednávání za jejich propuštění a klidný odchod německých vojsk se chopil opět farář Cigánek. Následujícího dne naštěstí přijeli na Zbraslav parlamentáři americké armády a město se mohlo pomalu poprvé svobodně nadechnout. Osvobození se však žel nedožila řada povstalců, pro které nechal Bohumír Cigánek před Husovým sborem zřídit a pietně upravit „národní hřbitov". Není tedy divu, že když byl po padesátiletém „bloudění světem" povolán do biskupské služby zpět na rodnou Hanou, vzpomínali mnozí včetně zástupců zbraslavského MNV při společné rozlučce, jak se Husův sbor po celou dobu okupace stal místem, kam spěchali lidé bez rozdílu vyznání na nedělní a sváteční československé bohoslužby pro duchovní a mravní posilu.

V počátečních letech náboženská obec využívala římskokatolický kostel sv. Havla, od roku 1924 se bohoslužby sloužily v obecné škole, kde však byly podmínky velmi skromné. Vznikl tudíž stavební odbor, který z popudu patriarchy Farského, jenž na Zbraslav často zajížděl, zakoupil bývalý panský špýchar. Patriarcha Farský rovněž obstaral finanční prostředky na zaplacení budovy. Nový Husův sbor byl za účasti patriarchy G. A. Procházky a četných hostů slavnostně otevřen v neděli 10. září 1939. Postaven byl díky obětavé a nezištné práci stavitele Václava Vejvody (ze slavného rodu Vejvodů, bývalý dlouholetý starosta Zbraslavi, který se kromě stavby sboru podílel i na zbudování pomníku M. Jana Husa) za pouhých 250 000 Kč. Architektonický návrh: Stanislav Vachata, funkcionalistická stavba s 30 m věží. Se stavbou bylo započato z popudu faráře Václava Jílka v roce 1937.

První bohoslužby sloužil patriarcha Procházka za asistence 30 duchovních. Sedm tisíc účastníků poslouchalo z tlampačů bohoslužby i v okolí sboru. Projevy přednesli: farář V. Jílek a starosta Václav Prchal (rovněž věřící CČSH a po únoru 1948 politický vězeň). Ten ve svém projevu mimo jiné řekl: „Bývalý panský špýchar, zásobárna těla, který nebyl ozdobou našeho města, byl společnou, neúmornou prací, mozoly a potem bratrů a sester toužících po vlastním stánku Božím, přeměněn po těžkém boji na jednoduchý, ale krásný Husův sbor – zásobárnu ducha." Při slavnostním otevření sboru účinkoval pěvecký sbor Farský, který řídil O. Stryk. U sboru je i kolumbárium a před ním pomník.

Krok měl tři dcery: Kazi, Libuši a Tetu. Zatímco Libuše vládla na Vyšehradě, vystavěla Kazi na vysoké hoře nedaleko soutoku dnešní Berounky s Vltavou obehnané hradiště a sídliště pro poddaný lid, Kašin Týn – dnešní Kazín. Jejím mužem byl statný silák Bivoj, který proslul pro svůj hrdinný skutek, kdy na Kavčích horách zabil strašného kance.
Kazi a Bivoj měli syna Prostoslava, ten měl syna Chleboslava, který měl syny Róda a Zbraslava. Podle pověsti byl vladyka Zbraslav vášnivý lovec a zdatný rolník, měl mnoho dobytka, zlata i stříbra. Často se kochal pohledem z Kazína k místu, kde se
řeka Mže – dnešní Berounka – vlévala do Vhltavy. (Vhltava proto, že voda té řeky byla tak čistá a dobrá, že ji lidé doslova hltali.) I rozhodl se Zbraslav, že si na tom místě postaví rozlehlý dvůr, a učinil tak. Kronikář Václav Hájek z Libočan stavbu popisuje jako „dvůr hrazený, příbytek rozložitý. Krásnou zdí z tvrdého kamene jej dal obezdíti a ze svého hradu Kazína na každý den na něj hleděl." Ve stejném roce rozhodl se i Ród postavit sídlo nedaleko svého bratra. Vybudoval ho nad Berounkou a nazval Ródův Týn – dnes Radotín. V okolí založil mnoho osad a převelice se rozmohl, že mu v tom Zbraslav roven nebyl.