Památka Mistra Jana Husa není jen připomínkou historické tragédie, ale trvalou výzvou k věrnosti pravdě, svědomí a víře i za cenu oběti. Jeho hlas svědomí nepřestává promlouvat do doby, kdy pravda zůstává vzácná a odvaha za ni stát ještě vzácnější.
„Milovati pravdu, mluviti pravdu, držeti pravdu a za pravdu i život položiti.“
Dne 6. července jsme si každoročně připomněli památku upálení mistra Jana Husa – kazatele, teologa, reformátora a mučedníka pravdy. Jeho smrt v roce 1415 na hranici v Kostnici je hluboce zakořeněna v dějinách našeho národa i v duchovní paměti Církve československé husitské. Není to jen historická událost – je to výzva a svědectví, které mluví i k dnešní době.
Hus – hlas svědomí
Jan Hus nebyl revolucionářem v politickém slova smyslu. Byl člověkem víry, hlubokého přesvědčení, a především neochvějného svědomí. Kázal pravdu evangelia, kritizoval zneužívání moci a stav církve své doby. Jeho touhou nebylo rozdělení, ale obnova – návrat k čistému učení Kristovu. Pravda pro něj nebyla nástrojem vítězství, ale způsobem života.
Dnes, stejně jako tehdy, není vždy snadné pravdu poznat, a ještě těžší je za ní stát. Proto je Mistrův odkaz trvalý a inspirativní – být věrný Bohu a svědomí i tváří v tvář pronásledování, nepochopení nebo výsměchu.
Církev jako společenství svědomí
Církev československá husitská vzešla z tohoto odkazu – z úsilí o obnovu, pravdivost a důstojnost víry v českém jazyce a myšlení. Nezřekla se Husova odkazu, ale nese jej dál – nejen jako historické dědictví, ale jako živý pramen inspirace pro současnost.
Ve světě plném manipulace, relativizace a povrchnosti je hlas svědomí a pravdy stále potřebný. Církev má být místem, kde se nezavírají oči před nespravedlností, kde zaznívá pravdivé slovo, ale také místo, kde pravda není zbraní, nýbrž cestou k osvobození člověka.
Co nám Hus říká dnes?
- Věrnost pravdě vyžaduje odvahu. Pravda není vždy pohodlná, ale je osvobozující.
- Kritika může být výrazem lásky. Jan Hus kritizoval z lásky ke Kristově církvi – chtěl ji proměnit, ne zničit.
- Víra má veřejný rozměr. Nestačí, aby byla víra jen soukromou záležitostí – má měnit společnost, vztahy i svědomí.
Památka jako závazek
Připomínat si Husa znamená nejen vzpomínat, ale také se ptát: Jak bych jednal já, kdybych stál na jeho místě? Jak žiji pravdu já – v rodině, v práci, ve veřejném životě? Co jsem ochoten obětovat, aby Kristus zůstal středem mého života?
Nechť nás památka Jana Husa vede k vnitřní bdělosti, věrnosti evangeliu a k tomu, abychom i v dnešním světě byli „lidé pravdy“ – srdcem, slovem i činem.
Foto: Farářské svěcení sestry Veroniky Richtářové z Loun, 4.5.2025