Popeleční středa je počátkem postní doby – času, kdy se navracíme k podstatě víry i k pravdě o sobě i k Bohu. Znamení popela na čele není jen připomínkou pomíjivosti, ale především výzvou k obrácení srdce a k novým začátkům.
Na vysoké hoře se učedníkům na okamžik otevřelo nebe. Spatřili Ježíše v jeho slávě, slyšeli hlas Otcův a zakusili bázeň i úžas. Proměnění na hoře však nebylo cílem – bylo posilou na cestu dolů, zpět do každodennosti, kde se víra osvědčuje.
Ježíšova slova o soli a světle patří k nejznámějším výrokům kázání na hoře. Nejsou však jen poetickým obrazem, ale výzvou k odpovědnosti. Křesťan nemá být nenápadným přívěskem světa, nýbrž jeho chutí a světlem. Víra nemá zůstat skryta, ale má se projevit v konkrétních skutcích, které ukazují na Boží slávu.
Svátek Hromnic připomíná Uvedení Páně do chrámu a setkání lidského očekávání s Božím zaslíbením, kdy je Ježíš v Simeonových slovech nazván světlem pro všechny národy a nadějí uprostřed lidské tmy.
Ježíšova řeč na hoře obrací běžné představy o štěstí a úspěchu: blahoslaví chudé, plačící, tiché i pronásledované a ukazuje, že Boží království patří těm, kdo zůstávají otevření, milosrdní a hladoví po spravedlnosti.
Ježíšův křest u Jordánu není jen začátkem jeho veřejného působení, ale tichým zjevením Boží blízkosti člověku. V obrazu vody, otevřeného nebe a sestupujícího Ducha se před námi otevírá cesta pokory, solidarity a naděje, na kterou jsme zváni i my.
Výňatek z Prologu Janova evangelia otevírá pohled na tajemství Boží blízkosti: Slovo, skrze něž vše vzniklo, vstupuje do světa, který ho často nepoznává, a přesto dává novou identitu a naději každému, kdo je ochoten ho přijmout.
