Červená středa v Litoměřicích připomněla pronásledované pro víru
Ve středu večer dne 26. listopadu 2025 se v katedrále sv. Štěpána sešli křesťané různých vyznání, aby se modlili za ty, kteří jsou ve světě pronásledováni pro svou víru. Setkání se konalo v rámci mezinárodní iniciativy Červená středa.
Ukřižování na Golgotě odhaluje nejen hloubku lidské bolesti a nespravedlnosti, ale také nepochopitelnou šíři Božího milosrdenství. Uprostřed posměchu a temnoty zaznívá slovo odpuštění a naděje, které proměňuje srdce i v posledních chvílích života. Ztišme se nad příběhem, který ukazuje, že Boží království začíná tam, kde se člověk otevře pravdě, pokoře a lásce.
Ježíšova slova o zkáze chrámu a o znameních budoucích časů nás nevedou k zastrašení, ale k bdělosti a důvěře. Uprostřed proměnlivého světa, který se může otřásat válkami, bolestí i nejistotou, nás Kristus zve k vytrvalosti, k pravdivému svědectví a k naději, která spočívá v Boží věrnosti.
Rozhovor Ježíše se saduceji o vzkříšení není jen dávnou teologickou disputací, ale dotýká se samé podstaty víry – otázky života, smrti a naděje. Ježíš ukazuje, že Boží svět přesahuje naše lidské chápání a že život s Bohem nekončí smrtí. Bůh je Bohem živých – těch, kdo byli, jsou i budou, protože před ním jsou všichni živi.
Setkání Ježíše se Zacheem v Jerichu ukazuje, že Boží milosrdenství sahá dál než lidské předsudky a soudy. Vrchní celník, známý hříšník a boháč, touží alespoň zahlédnout Ježíše – a právě tato touha se stává začátkem jeho proměny. V Ježíšově pohledu a pozvání nachází přijetí, které proměňuje jeho srdce i život.
Den 28. října není jen připomínkou historického vzniku samostatného československého státu, ale také duchovním zastavením nad smyslem svobody a odpovědnosti. Církev československá husitská jej vnímá jako příležitost k modlitbě za národ a jeho představitele, za pokoj, spravedlnost a obnovu ducha. Svoboda, kterou jsme zdědili, není samozřejmost – je to dar, který je třeba chránit a naplňovat vírou, pravdou a úctou k člověku.
Podobenství o farizeovi a celníkovi patří k těm, která jdou přímo k jádru lidské pýchy a opravdovosti víry. Ježíš zde neodsuzuje zbožnost, ale ukazuje, jak snadno se může proměnit v sobectví a duchovní nadřazenost. Kdo stojí před Bohem s pocitem dokonalosti, odchází s prázdnou. Kdo před ním stojí s pokorou, odchází ospravedlněn.
