Podobenství o farizeovi a celníkovi patří k těm, která jdou přímo k jádru lidské pýchy a opravdovosti víry. Ježíš zde neodsuzuje zbožnost, ale ukazuje, jak snadno se může proměnit v sobectví a duchovní nadřazenost. Kdo stojí před Bohem s pocitem dokonalosti, odchází s prázdnou. Kdo před ním stojí s pokorou, odchází ospravedlněn.
Tento Ježíšův příběh zní na první pohled jednoduše – jeden člověk se modlí s pýchou, druhý s pokorou. Ale když se na něj podíváme hlouběji, vidíme zrcadlo, které nastavuje i nám. Farizeus nedělá nic zlého – postí se, dává desátky, žije poctivě. Ale jeho modlitba se netýká Boha, nýbrž sebe samého. Děkuje sice Bohu, ale ve skutečnosti se chválí. Jeho vztah k Bohu se stal soutěží, v níž si potvrzuje vlastní dokonalost.
Celník naproti tomu nemá nic, čím by se mohl chlubit. Ví o své vině, ví o své slabosti, a právě proto stojí daleko a bije se v prsa. V jeho slovech není sebeobhajoba, ale pravda. A právě tato upřímnost otevírá cestu k Božímu slitování.
Ježíšův výrok na závěr – „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ – není jen morální poučkou. Je to zákon duchovního života. Kdo se před Bohem snaží obstát svou zásluhou, ten se mu vzdaluje. Kdo se mu vydá takový, jaký je, tomu se Bůh přibližuje.
Kolikrát se i my v modlitbě, nebo v běžném životě, chytíme podobného postoje jako farizeus. Možná si říkáme: „nejsem tak špatný, dělám, co mám“. Ale opravdová víra nezačíná u našich zásluh, nýbrž u vědomí, že všechno dobré máme z Boží milosti. Pokora celníka není sebepodceňování – je to odvaha stát před Bohem pravdivě. A právě v této pravdivosti se rodí opravdová spravedlnost.
Podobenství nás zve, abychom v sobě ztišili hlas samospravedlnosti a nechali promluvit srdce, které ví, že bez Boha nic nezmůže. Teprve tehdy se modlitba stává skutečným rozhovorem – ne s obrazem vlastní dokonalosti, ale s živým Bohem, který slyší a odpouští.