Setkání Ježíše se Zacheem v Jerichu ukazuje, že Boží milosrdenství sahá dál než lidské předsudky a soudy. Vrchní celník, známý hříšník a boháč, touží alespoň zahlédnout Ježíše – a právě tato touha se stává začátkem jeho proměny. V Ježíšově pohledu a pozvání nachází přijetí, které proměňuje jeho srdce i život.
Příběh o Zacheovi, který se odehrává v Jerichu, je jedním z nejlidštějších a zároveň nejhlubších evangeliových vyprávění. Na první pohled působí jako krátká epizoda o malém muži, který chce vidět Ježíše. Ale ve skutečnosti v sobě nese celé tajemství Božího milosrdenství a proměny člověka.
Zacheus je vrchním celníkem – tedy člověkem, který měl moc, peníze, postavení, ale také špatnou pověst. Byl symbolem nespravedlnosti, podvodů a bezohledného zbohatnutí. Lidé jím pohrdali, a on si na to zřejmě zvykl. Možná se už dávno smířil s tím, že je „hříšník“ a že mezi zbožné a poctivé lidi nikdy patřit nebude. Přesto v něm zůstala jiskřička touhy – touhy poznat, kdo je ten Ježíš, o němž tolik slyšel. Touhy po něčem víc než jen po majetku a moci.
Zacheus běží napřed a vyleze na strom – gesto, které by bylo pro váženého muže v tehdejší době trapné a nedůstojné. A přece to udělá. Neřeší, co si kdo pomyslí. Je v tom odvaha, upřímnost, možná i zoufalství člověka, který cítí, že mu chybí něco zásadního. A právě v tu chvíli se jeho příběh mění.
Ježíš přichází, zastaví se, podívá se na něj a osloví ho jménem: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ To je okamžik, kdy se nebe sklání k zemi. Ježíš vidí Zachea ne jako hříšníka, ale jako člověka, který má cenu. Neodsuzuje, nevyčítá, ale zve ke společenství, ke vztahu.
Tato láskyplná výzva proměňuje Zacheovo srdce. V tu chvíli už nepotřebuje, aby ho lidé měli rádi, ani aby měl víc peněz. Otevírá se radosti z Boží blízkosti. A z této radosti se rodí opravdové obrácení: „Polovinu svého jmění dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ To už není pokus o vykoupení viny, ale přirozený důsledek setkání s láskou.
Zacheus nezačal nový život tím, že by se polepšil, aby si zasloužil Boží přízeň. Naopak – nejprve byl přijat, milován, osloven. Teprve potom se proměnil. Tak to bývá i s námi. Boží milost nepřichází jako odměna, ale jako pozvání. A když ji člověk přijme, promění jeho život víc než jakýkoli zákon nebo povinnost.
Obrázek vytvořen za pomoci AI, 3.11.2025