Kařdoročně si osmého ledna připomínáme výročí založení Církve československé husitské – společenství, které se od svého počátku snaží žít víru srozumitelně, odpovědně a to ve službě člověku i Bohu.
Osmý leden je pro naši církev dnem, upřímné vděčnosti a hluboké pokory. Připomínáme si výročí jejího založení – okamžik, kdy se zrodila odvaha hledat věrnost evangeliu v konkrétní době, jazyce a společnosti. Nešlo o gesto vzdoru, ale o upřímnou snahu nést Kristovo poselství srozumitelně, pravdivě a odpovědně vůči lidem své doby.
Od počátku byla Církev československá husitská formována s důrazem na svědomí, svobodu víry a službu bližnímu. Její cesta nebyla jednoduchá. Byla a je provázena hledáním, zápasy i otázkami, které nutí k úvahám a tichým zamyšlením. Právě zde však spočívá síla naší církve – v ochotě znovu a znovu naslouchat Božímu slovu a nechat se jím proměňovat. Nesoudit své bližní ale žehnat jim. Otevřít svá srdce a naslouchat hlasu, který je povede.
Dnešní výročí není pouze připomínkou minulosti, ale i výzvou k přítomnosti. Ptáme se, jak dnes žít ve víře pokorně a pravdivě, jak být církví otevřenou, naslouchající a sloužící. Jak zůstávat zakotveni v tradici, a přitom setrvávat citliví k bolestem, radostem i otázkám současného světa.
Vděčně si připomínáme všechny, kteří církev budovali a budují – duchovní i laiky, známé i bezejmenné, ty, kteří nesli odpovědnost v těžkých časech, i ty, kteří každodenně slouží v tichosti. Jejich věrnost je svědectvím, že církev není toliko institucí, ale především společenstvím lidí, kteří se znovu a znovu učí žít z milosti, naděje a lásky.
Nechť je osmý leden příležitostí k modlitbě, vděčnosti a obnovení závazku ke službě. Ať nás Duch Boží vede k pokoře, moudrosti a odvaze být církví, která nehledá vlastní slávu, ale věrně ukazuje k tomu, který je počátkem i cílem všech našich cest.