Slyšíme Boha?

Jeremiáš 17, 5-10
1. Korintským 15, 12-20
Lukáš 6, 17-26

Jak moc se máme rádi? Jak moc slyšíme Boha? Každý z nás si myslí, že svůj život žije nejlépe, ale zeptal se Boha? Všichni se chceme mít dobře, ale ptáme se Boha? Vždyť, kolik z nás zůstává v zaměstnání, které ho nebaví, jen aby se měl dobře, ale nezeptá se Boha. Třeba je jeho cesta úplně jiná. Má být na jiném místě, podle darů, které mu udělil Bůh.

Až budete v klidu sedět doma, podívejte se kolem sebe. Vše, co vidíte vás stálo nesmírné úsilí. Ano, člověk má být dobrým správcem toho, co nám bylo svěřeno. Ale není toho moc? Věcí, podnětů, přátel, práce, vzpomínek...... A pak si přiznejte, kolik toho opravdu potřebujete. Budete se divit, ale míň, než si myslíte. Jen člověk stále chce a chce víc a víc. Nic mu nestačí. Dává do toho vše, čas, nervy, zdraví. Jen aby potom zjistil, že se neptal a nic z toho nepotřebuje.

Číst dál...

Kázání na 5. neděli po Zjevení

Iz 6,1-8 (9-13); 1.Kor15,1-11; Lukáš 5,1-11

S Bohem a bez Boha.

Tak by mohl znít název, který by se hodil ke všem třem čtením Páté neděle po Zjevení. V proroku Izajáši ze Starého zákona zaznívá silná chvála Hospodinu zástupů a zároveň konstatování, jak je člověk nedokonalý a nicotný proti Boží slávě a Božímu působení.

Pavel ve svém Listu Korintským jde ještě dál. Připomíná slovo Kristovo a zmiňuje jak se Kristus zjevoval učedníkům . Sám sebe přirovnává dokonce k nedochůdčeti. Tedy k někomu , kdo není vůbec hoden Boží přízně. Přiznává se ke svému pronásledování křesťanů a jedním dechem dodává, že to co se mu stalo, bylo milostí Boha, bez něj by nebyl nic, byly by pouhým pronásledovatelem, někým, kdo ze svých lidských sil vykonává jakési rozkazy, dané také člověkem.

Číst dál...

Nedělní kázání z Krče

Jr 1,4 – 10 1K 13,1 – 13 L 4,21 – 30 Ježíšovo kázání v Nazaretě
(možné jiné 1. a 2. čtení: 1Kr 17,8 – 16 a 2Kr 5,1 – 3. 9 – 14)

/poznámky k Jr 1,4 – 10: prorok Jeremjáš byl osloven – zasažen Bohem; „stalo se k němu slovo Hospodinovo“ – Boží slovo je činem; Bůh oslovuje člověka v určitém čase a na určitém místě – ve 13. roce kralování judského krále Jóšijáše, tedy v r. 627 – 626 př. Kr. – v době složité a závažné; na prorokovy obavy zní Boží slib: Já budu s tebou! Vysvobodím tě. Křesťanská církev vztahuje slova 5. verše také na Ježíše Krista./

Sestry a bratři,

Pán Ježíš v synagóze v Nazaretě četl ze starozákonního svitku Izajášovo proroctví o Mesiáši, který jednou přijde. A na to Ježíš řekl: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Jinými slovy – starozákonní proroctví se nyní naplnilo, já jsem ten dlouho očekávaný Mesiáš. Posluchači v synagóze mu nejprve přisvědčovali, než jim došlo, co vlastně řekl. Vždyť tohoto Ježíše z Nazaretu známe od jeho dětství! Což to není syn tesaře Josefa? Pochází z obyčejné, chudé rodiny Josefa a Marie. Cožpak může být tesař Ježíš Mesiášem?! Zde je výstižné Ježíšovo slovo: Žádný prorok není vítán ve své vlasti. Nebo: Prorok nemá vážnost ve své vlasti. (J 4,44) Ano, platí to obecně. Například učitel, lékař, farář by asi neměli působit tam, kde vyrůstali, kde je lidé znají odmalička. Všichni jim tykají – to je Pepíček nebo Jaroušek, toho znám, když byl takhle malý... Takový člověk potom v dospělosti nemusí mít takovou úctu a respekt jako nově příchozí.

Číst dál...