Vidíme nově? - 4. neděle po Velikonocích

Zjevení Janovo 21,1-6: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.

Je to pár dní, co jsme se sešli při synodě duchovních a dalších pracovníků diecéze. Vikáři, vikářky a biskup i patriarcha nám sdělovali to, co v náboženských obcích zažívají. Co vnímají kladně a co nikoli. Většina příspěvků patřila k těm povzbuzujícím ve víře. Neděsí nás a nemalomyslníme - až na výjimky - z toho, že nejsme nijak zvlášť početní. Soustředíme se na službu, pomoc, budování, opravování a vzájemné sdílení, na modlitby za sebe navzájem. Učíme se pokorně a postupně znovu mezi sebou budovat vztahy přátelství, bratrství a sesterství. Hledáme ve vztazích k druhým kolegům, v náboženských obcích, vikariátech, diecézích a ústředí církve možnosti a cesty, jak podat ruku na usmířenou, jak projevit o druhé zájem a povzbudit je. Když se nám to daří, začínáme vidět nově: Odpuštění – milost Boží je pro každého, ale ve chvíli, kdy ji člověk současně nepřeje druhému, propadá duchovní smrti. Je to dar pro nás a nepřejeme-li jej druhému, přichází trest.

Číst dál...

Služme Pánu, žijme s vděčností i v různě pokřiveném světě

Skutky 9, 1 – 20, Jan 21, 1 – 19

Drazí a milí v Pánu Ježíši Kristu,

když se řekne 1. květen, vybaví se nám v mysli mnoho obrazů a vzpomínek. Od těch čistě lidských či politických až po nejrůznější biblické výjevy.

Víra, naděje, láska – co si tak pod nimi můžeme představit?

Víra v nás vzbuzuje radost z rozvíjející se jarní přírody. Bůh je s námi a stále se projevuje svými úžasnými zázračnými činy.

Naděje v nás vytváří pocit obnovující se síly. Máme radost z dobře vykonané práce a máme skutečně co slavit, protože bez vlastní činorodosti by byl člověk smutný a nešťastný.

Láska je pak završením všeho dobrého. Od nedávno připomínaného Kristova vzkříšení o Velikonocích přechází k „naší lidské“ květnové, tak jak kdysi v roce 1836 vyjádřil i básník Karel Hynek Mácha ve své lyrickoepické skladbě Máj:

„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj...“

Číst dál...

Kázání na neděli 8. května

Text: J 10,11. 27-30

Mezi nejznámější, a zároveň krásné texty, kde najdeme obraz pastýře a ovcí jsou asi tato dvě místa: Ž 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“ a Iz 40,11: „Hospodin... jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“.

V Písmu ale najdeme i místa, kde je obraz pastýře spojen s kritikou zlých politických i náboženských vůdců, jako třeba u Ez 34,2n: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe....“, či u Zach 11,15n: „Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo!“.

Číst dál...