Ježíš v synagóze uzdravuje ženu svázanou nemocí osmnáct let – a ukazuje, že Boží milosrdenství má přednost před lidskými pravidly. Evangelium nás zve, abychom i my uměli vidět člověka dříve než zákon.
Ježíšův čin v tomto evangeliu ukazuje, že Boží láska a milosrdenství neznají hranice lidských pravidel a zákazů. Zatímco představený synagógy lpí na liteře Zákona a upozorňuje na „správný den“, Ježíš vidí především člověka, který trpí. Žena byla svázána nemocí osmnáct let – její život byl plný bolesti a omezení. A Ježíš ji nejen fyzicky uzdravuje, ale především ji vysvobozuje – dává jí svobodu, důstojnost a možnost znovu se „vzpřímit“.
Tento příběh nám připomíná, že křesťanství není jen o plnění pravidel, ale především o postoji srdce. Na prvním místě je vždy člověk a jeho potřeba uzdravení – fyzického, psychického i duchovního. Ježíš ukazuje, že skutečná bohoslužba se děje tam, kde se lidé znovu nadechují k životu, kde jsou pouta zla a bolesti přetrhávána láskou a soucitem.
Můžeme si položit otázku: kde jsme my sami sehnutí, svázaní starostmi, hříchem, beznadějí? A jsme ochotni nechat Ježíše, aby nás uzdravil, i když to třeba naruší naše zvyklosti a komfort? A naopak – umíme my sami vidět v druhých především člověka, a ne soubor pravidel, která „nesplnil“?
Zástup se radoval z toho, co Ježíš konal. Možná jsme i my dnes pozváni k tomu, abychom se radovali, když Bůh působí – ať už je to v podobě zázračného uzdravení, nebo v drobných znameních, že láska vítězí nad tvrdostí a formalismem.