Úryvek z Lukášova evangelia (14, 1.7–14) nás staví před otázku, jak přistupujeme k pokoře, uznání a štědrosti. Ježíš zde neřeší jen společenský protokol u hostiny, ale odhaluje hlubší pohled na život – kdo hledá čest, snadno o ni přijde, a kdo se umí sklonit, tomu se dostane opravdové pocty.
Tento text nás zve k zamyšlení nad tím, jak moc je naše jednání poháněno touhou po uznání. Je přirozené chtít být viděn, slyšen a oceněn. Ale Ježíš nám připomíná, že skutečná velikost nespočívá v tom, zda sedíme „vpředu“, ale zda dokážeme dát přednost druhým. Pokora není o falešném podceňování sebe sama, ale o ochotě přiznat, že nejsme středem světa.
Zvlášť silně působí Ježíšova výzva k hostiteli: zve-li na hostinu, má otevřít dveře těm, kteří mu to nemohou oplatit. To je úplně jiná logika než ta, na kterou jsme zvyklí – místo výměny laskavostí se nabízí čistý dar. Evangelium nás tu učí, že pravá štědrost nepočítá s návratností, ale otevírá prostor Boží spravedlnosti, bezpodmínečnosti.
Zatímco svět často stojí na principu „něco za něco“, Kristus nás zve k obrácení hodnot: ponížený bude povýšen a hostina pro ty nejmenší se stane místem opravdového požehnání. Tento text je výzvou, abychom přemýšleli, kde dnes sami hledáme čest a koho si zveme ke svému stolu – obrazně i doslova.