Víra není otázkou množství, ale postoje srdce. Apoštolové prosí Ježíše o „více víry“, ale Ježíš jim odpovídá, že stačí víra maličká – pokud je opravdová. Stejně tak jim připomíná, že víra není nástroj pro získávání zásluh, ale způsob, jak žít v pokoře a důvěře vůči Bohu.
Kolikrát i my říkáme: „Kéž bych měl(a) větší víru!“ Myslíme tím často, že bychom chtěli věřit bez pochybností, bez vnitřního zápasu, bez slabostí. Apoštolové prosí o totéž – o „více víry“. Ale Ježíš jim odpovídá překvapivě: nejde o množství, nýbrž o kvalitu. I víra malá jako zrnko hořčice má obrovskou moc, pokud je skutečná.
Víra totiž není magická síla, kterou by bylo možné dávkovat. Je to vztah. Je to důvěra, která se rodí ze zkušenosti, že Bůh je věrný. Někdy se projevuje v odvaze čelit obtížím, jindy v tiché vytrvalosti, když věci nejdou podle našich představ. Pravá víra se ukazuje právě tehdy, když se nám zdá, že ji ztrácíme – když i přes temnotu a nepochopení zůstáváme v Boží blízkosti.
Druhá část Ježíšových slov může působit tvrdě: „Řekněte: jsme jenom služebníci.“ Ale není to ponižující výrok. Naopak, vede nás k pokoře a svobodě. Víra není obchod: „já udělám něco pro Boha, On mi za to něco dá.“ Víra je životní styl člověka, který ví, že všechno, co má a co koná, je dar. A právě v tom je síla víry – v pokoře, která nepotřebuje uznání, a přesto přináší plody.
Kdybychom měli víru jako zrnko hořčice… Možná ji už máme. Jen ji někdy přehlížíme, protože očekáváme něco velkolepého. A přitom Bůh působí v tichu, v drobných rozhodnutích, v každodenní věrnosti. Malé zrnko víry dokáže vyrvat moruši i s kořeny – ale možná největší moruše, které je třeba vykořenit, rostou právě v našem srdci: strach, pýcha, netrpělivost.
A tak dnes možná není třeba prosit o víc víry, ale o víc důvěry v to, že i ta víra, kterou už máme, je dostatečná. Bůh ji může proměnit v něco, co překročí všechna naše očekávání.