Ježíš na cestě do Jeruzaléma potkává deset malomocných – deset lidí, kteří byli společensky i nábožensky vyloučeni. Malomocenství v tehdejší době znamenalo nejen tělesné utrpení, ale i sociální smrt.
Tito lidé žili odděleni od společnosti, nemohli být součástí společenství. A přesto, když se dozvídají o Ježíši, přicházejí až na hranici vesnice a volají o milost. Jejich hlas je voláním všech, kdo touží po uzdravení, po přijetí, po naději.
Ježíš neudělá žádné dramatické gesto, žádný okamžitý zázrak. Jen jim řekne: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Jinými slovy – jednejte, jako byste už byli uzdraveni. A oni poslechnou. Uzdravení přichází „na cestě“ – v poslušnosti, v důvěře, že Ježíšovo slovo má moc i tehdy, když výsledek ještě není vidět. To samo o sobě je obraz víry: jít, i když ještě nevidím, že se něco změnilo.
A přesto se příběh netočí kolem všech deseti, ale kolem jednoho. Jen jeden se vrací. Zastaví se uprostřed své cesty, otočí se zpět, padá k nohám Ježíše a děkuje. A právě tento moment dělá rozdíl. Ostatní byli očištěni, ale jen tento jeden je „zachráněn“. Mezi uzdravením těla a uzdravením duše je hluboký rozdíl. Devět dostalo dar, jeden pochopil Dárce.
Ježíšův smutek nad devíti, kteří se nevrátili, je současně otázkou pro nás: Kolikrát jsme sami zapomněli poděkovat? Kolikrát jsme považovali dobro za samozřejmost – zdraví, vztahy, domov, práci, nový den? Vděčnost není jen slušnost, ale způsob vidění světa. Kdo děkuje, ten si uvědomuje, že nic z toho, co má, není samozřejmé. Kdo děkuje, ten se znovu obrací k Bohu, zdroji života.
Ježíš Samařanovi nakonec říká: „Tvá víra tě zachránila.“ Ne jeho návrat, ne jeho slova, ale víra, která se projevila vděčností. A to je poselství pro nás: víra, která děkuje, se proměňuje v život, který chválí.
A možná i my jsme někdy mezi těmi devíti, kteří spěchají dál. Ale Bůh čeká, že se jednou zastavíme, obrátíme a s prostým „děkuji“ otevřeme své srdce – protože právě tehdy začíná skutečné uzdravení.