Ukřižování na Golgotě odhaluje nejen hloubku lidské bolesti a nespravedlnosti, ale také nepochopitelnou šíři Božího milosrdenství. Uprostřed posměchu a temnoty zaznívá slovo odpuštění a naděje, které proměňuje srdce i v posledních chvílích života. Ztišme se nad příběhem, který ukazuje, že Boží království začíná tam, kde se člověk otevře pravdě, pokoře a lásce.
Scéna na Golgotě patří k nejhlubším a nejbolestnějším okamžikům evangelia. Ježíš visí mezi dvěma zločinci, obklopen výsměchem, pohrdáním i lhostejným pozorováním. Lidé stojí a dívají se. Dokonce i jeden ze spolukřižovaných v bezmoci a zoufalství přidává svůj hlas k posměchu. A přece právě z tohoto místa utrpení zaznívá věta, která přesahuje lidské chápání: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají.“ Uprostřed bolesti, nespravedlnosti a lidské krutosti zaznívá modlitba za ty, kteří způsobují utrpení.
Ježíšovo odpuštění není podmíněné. Nečeká na omluvu, na změnu chování, na lítost. Je nabídnuto v samém středu lidské tvrdosti. A možná právě tam, v největší temnotě, se ukazuje, jak odlišná je Boží logika od té naší. My se většinou učíme odpouštět teprve tehdy, když nás druzí pochopí nebo když v nich vidíme náznak proměny. Ježíš však jedná opačně – odpouští první, bez jistoty, že to někdo přijme, bez záruky, že to povede k nápravě. Jeho odpuštění je čistým darem.
V této scéně se objevuje i druhý zločinec, který na rozdíl od všech ostatních dokáže nahlédnout pravdu: „Tenhle nic zlého neudělal.“ V jeho slovech zaznívá nejen uznání vlastní viny, ale také odvaha vidět v trpícím Ježíši víc než jen odsouzence. Nachází v něm Krále, který vládne jinak než pozemští vládcové. A právě proto může vyslovit svou prosbu: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“ Je to prosba tichá, pokorná a důvěřivá – bez nároků, bez podmínek, jen s vědomím vlastní potřeby milosti.
Ježíšova odpověď přichází okamžitě: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Jak neslýchané! Člověk, který nemá co nabídnout, který nic nenapravil, který nikoho neodškodnil, je pozván do Boží blízkosti. Království Boží není odměnou za dokonalost, ale prostorem, kde se setkáváme s Bohem proto, že On se rozhodl být blízko nám. Ráj není výsledkem našich zásluh, ale důsledkem Ježíšovy věrnosti a lásky.
Kříž tak zůstává místem pravdy o člověku i o Bohu. Pravdy o naší slabosti, strachu a schopnosti ubližovat. Ale současně pravdy o Bohu, který odpouští dřív, než o odpuštění dokážeme vůbec požádat; o Bohu, který se sklání k těm, kdo si nic nenamlouvají; o Bohu, který i v poslední chvíli života člověka přináší naději.
A tak i my, když stojíme před křížem, jsme postaveni před otázku: ke komu se přidáme? K těm, kteří se posmívají? K těm, kteří jen přihlížejí? Nebo k tomu, kdo v Ježíši poznává království, které začíná už teď – tam, kde se otevíráme odpuštění, pokoře a naději?