Janův hlas z pouště je hlasem pravdy, která se nebojí pojmenovat to, co je křivé. Připomíná nám, že cesta k Bohu nezačíná navenek, ale uvnitř — ochotou změnit směr, zpomalit a nechat se očišťovat. Adventní slovo o pokání není hrozbou, ale pozváním: aby se v našem životě udělalo místo pro Toho, který přichází.
Poušť bývá symbolem prázdna, samoty a ticha. Právě tam se však rodí nejpravdivější slova. Jan Křtitel nevystupuje v centru města, nestaví kazatelnu na rušné ulici. Naopak — jde na okraj, do prostoru, kde už nemáme kam utíkat před sebou samými. Tam zní jeho výzva: „Čiňte pokání.“
Pokání však není moralistickým výčtem chyb ani sebezničující vinou. Je to otevření očí. Je to chvíle, kdy si dovolíme vidět, co nás vysušuje, co v nás brání růstu, jaké „křivé stezky“ odvádějí náš život stranou. Jan mluví tvrdě, protože ví, že bez upřímnosti není proměna možná. Farizeům a saduceům připomíná, že pouhé náboženské dědictví nestačí — že víra není rodokmen, ale život nesoucí ovoce.
Sekera u kořene stromu není obrazem strachu, ale naléhavosti. Je to připomenutí, že čas je dar a že proměna se neděje jednou provždy. Každý z nás má v sobě plody i plevy, zdravé větve i ty, které potřebují očištění. A přesto — Janovo poselství není pesimistické. Ve všem zaznívá naděje: „Ten, který přichází, je silnější.“
Právě v tom spočívá skutečná radost evangelia. Nejsme povoláni k tomu, abychom se sami vykoupili, ale abychom se nechali proměnit. Kristův křest Duchem svatým a ohněm není trest, ale světlo, které spaluje temnotu. Je to oheň, který neubližuje, ale očišťuje; který neničí, ale vrací život do míst, jež byla dlouho neplodná.
Advent je proto časem návratu k jednoduchosti. Ztišení se. Cesty, která se připravuje ne lopatou a krumpáčem, ale ochotou otevřít srdce. Možná právě tam, v našich osobních „pouštích“, zazní i dnes hlas, který volá: „Vyrovnejte stezky Pánu.“ A možná zjistíme, že toho není potřeba tolik — jen udělat trochu místa pro Toho, který přichází.