Radost třetí adventní neděle se nerodí z jistoty, ale z naděje uprostřed otázek. Evangelium o Janu Křtiteli nás zve k důvěře v Krista, který přichází tiše – tam, kde se uzdravuje lidský život a znovu se rozsvěcí naděje.
Třetí adventní neděle je nazývána nedělí radosti – Gaudete. A přece slyšíme evangelium, které začíná otázkou z vězení. Jan Křtitel, ten neochvějný prorok, se najednou táže: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Není to otázka slabosti, ale otázka člověka, který zůstává věrný pravdě i ve chvíli temnoty.
Jan je ve vězení. Jeho situace se nezlepšuje, žádný zázračný zásah ho neosvobozuje. A přesto se ptá – ne proto, aby se zachránil, ale aby se ujistil, že směr jeho života měl smysl. Advent nám připomíná, že víra neznamená nemít otázky. Víra znamená odvahu je položit Bohu.
Ježíš neodpovídá teologickým výkladem ani triumfálním prohlášením. Odpovídá skutky: slepí vidí, chromí chodí, chudí slyší evangelium. Jinými slovy: Bůh je tam, kde se život narovnává, kde se člověku vrací důstojnost, kde se rozsvěcí naděje. To je odpověď, která se nedá zavřít do slov – musí se vidět a slyšet.
A pak přichází Ježíšova slova o Janovi. Ne o jeho pochybnosti, ale o jeho velikosti. Nezlomil ho vítr, nelákal ho komfort, nestál o uznání. Jan byl poslem, který připravoval cestu – i když věděl, že po ní půjde někdo jiný. A přesto Ježíš dodává překvapivou větu: „I ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“ Ne proto, že by Jan byl malý, ale proto, že království Boží stojí na milosti, ne na výkonu.
Třetí adventní neděle nás učí radosti, která není povrchní. Je to radost, která se rodí uprostřed nejistoty, v čekání, které není pasivní, ale naplněné důvěrou. Radost z toho, že Bůh přichází – ne vždy tak, jak čekáme, ale vždy tak, jak potřebujeme.
Blaze tomu, kdo se nad ním neuráží. Blaze tomu, kdo dokáže přijmout Krista i tehdy, když nepřichází s mocí, ale s tichou proměnou lidských srdcí. Právě tam totiž Advent skutečně začíná.