Ježíšův křest u Jordánu není jen začátkem jeho veřejného působení, ale tichým zjevením Boží blízkosti člověku. V obrazu vody, otevřeného nebe a sestupujícího Ducha se před námi otevírá cesta pokory, solidarity a naděje, na kterou jsme zváni i my.
Ježíšův příchod k Jordánu není triumfálním vstupem, ale tichým krokem do řady s ostatními. Přichází z Galileje, z periferie, k místu, kde se lidé vyznávají ze svých selhání a touží po novém začátku. A právě zde se odehrává něco, co nás může hluboce znejistit: ten, o němž evangelium svědčí jako o Božím Synu, se staví mezi ty, kdo potřebují proměnu. Ne proto, že by ji sám potřeboval, ale proto, že nechce stát nad člověkem. Chce být s ním.
Janův odpor je pochopitelný. V jeho slovech zaznívá logika hierarchie, řádu a spravedlnosti: ten větší má přece křtít menšího, ne naopak. Je to logika, kterou dobře známe i dnes. Logika zásluh, kompetencí, postavení. Ježíš ji však nenápadně, ale rozhodně narušuje. Nevede spor, nepřesvědčuje argumenty. Říká jen: „Připusť to nyní.“ Jako by říkal: teď nejde o to, kdo je výš a kdo níž, ale o věrnost Boží cestě. O ochotu vstoupit do situace, která se může zdát nepatřičná, dokonce pohoršlivá, ale je pravdivá.
Ježíšův křest je především gestem solidarity. Vstupuje do vody spolu s hříšníky, s hledajícími, s těmi, kdo si nesou vinu, zmatek i naději. Neodděluje se, nevymezuje, ale sdílí lidský úděl až do hloubky. Právě tady se ukazuje, jaký je Bůh: ne Bůh vzdálený, ale Bůh, který se nechá „ponořit“ do lidské reality. Bůh, který nepřichází shora s hotovými soudy, ale přichází zdola, z vody, z místa, kde lidé stojí se sklopenou hlavou.
Až po tomto kroku poslušnosti a pokoření se otevírá nebe. Ne dříve. Ne ve chvíli, kdy by Ježíš vystoupil jako učitel či soudce, ale právě ve chvíli, kdy mlčky přijímá cestu, kterou mu Bůh určuje. Duch sestupuje jako holubice – jemně, tiše, bez nátlaku. A zazní hlas, který nepřináší úkol ani výčitku, ale potvrzení: „Toto je můj milovaný Syn.“ Jako by Bůh říkal: právě tady, v této blízkosti lidem, v tomto sebevydání, se plně ukazuje, kým Ježíš je.
Tento text nás zve, abychom se ptali po své vlastní cestě. Kolikrát se bráníme vstoupit do situací, které nám připadají „pod naši úroveň“ nebo neodpovídající našemu obrazu o sobě samých? Kolikrát čekáme na otevřené nebe, na potvrzení, na jistotu – ale nejsme ochotni vstoupit do vody? Ježíšův křest nám připomíná, že Boží hlas často zaznívá až poté, co se odvážíme být blízko, sdílet, nést a neuhýbat. A že právě tam, kde se zdánlivě ztrácí velikost, se rodí skutečná identita.