Výňatek z Prologu Janova evangelia otevírá pohled na tajemství Boží blízkosti: Slovo, skrze něž vše vzniklo, vstupuje do světa, který ho často nepoznává, a přesto dává novou identitu a naději každému, kdo je ochoten ho přijmout.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, a přece ho svět nepoznal – tato slova v sobě nesou hluboké napětí mezi Boží iniciativou a lidskou slepotou. Evangelium nám připomíná, že Bůh není vzdálený princip ani abstraktní síla stojící mimo dějiny, ale ten, skrze něhož všechno dostalo smysl, tvar a život. A přesto právě tento svět, zahlcený vlastním hlukem, očekáváním moci a jistoty, nedokázal rozpoznat toho, který přichází tiše a pokorně. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali – a tato zkušenost se bolestně opakuje i dnes, kdy Bůh vstupuje do našich životů často jinak, než bychom chtěli. Nevnucuje se, netlačí, nedomáhá se pozornosti, ale nabízí přítomnost, která vyžaduje otevřenost srdce. Text však nezůstává u odmítnutí, ale směřuje k jádru evangelní naděje: těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Nejde o privilegium vyvolených ani o odměnu za dokonalost, ale o dar nového zrození, které se nerodí z lidské vůle, původu či výkonu, nýbrž z Boha samotného. Víra zde není souborem pouček, ale vztahem, v němž se člověk nechává oslovit a proměnit. Vrcholným vyjádřením tohoto tajemství je věta: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh vstoupil do lidské křehkosti, sdílel naši zkušenost, bolest, radost i nejistotu, aby žádný lidský život nebyl místem, kam by se bál přijít. V Ježíši se spojuje zákon s milostí, pravda s láskou – zákon, který ukazuje hranice, a milost, která dává sílu je překročit; pravda, která odhaluje, ale zároveň uzdravuje. Svědectví Jana Křtitele pak připomíná, že toto světlo není lidským výtvorem, ale darem, který nás předchází a přesahuje. Z jeho plnosti jsme byli obdarováni milostí za milostí – znovu a znovu, i tehdy, když selháváme, pochybujeme nebo hledáme. Tento text nás tak zve k tichému rozhodnutí: zda Slovo zůstane jen slyšeným poselstvím, nebo se stane tělem i v našem vlastním životě – místem, kde Bůh může přebývat a proměňovat nás zevnitř.