Ježíš nás zve, abychom si uvědomili vážnost následování. Nestačí nadšení, nestačí začít – učedník musí být připraven nést kříž a vzdát se všeho, co by ho od Krista odvádělo. Jen tak lze dokončit „stavbu“ života víry a dojít k opravdové svobodě a radosti.
Tato část evangelia je jednou z těch, které mohou na první pohled znít tvrdě a až nesrozumitelně. Ježíš říká něco, co jako by šlo proti samotné lásce k rodině: „Kdo se nedovede zříci otce a matky… nemůže být mým učedníkem.“ Ale jeho slova nemají vést k odmítnutí blízkých. Směřují hlouběji – k tomu, že následování Krista nemůže být jen přívěšek k našemu životu, něco vedle jiných zájmů a vztahů. Má stát uprostřed, být tím, kolem čeho se všechno ostatní točí.
Ježíš nás zve, abychom počítali s tím, že cesta s ním bude vyžadovat oběť. Stejně jako člověk, který staví věž, nebo král, který zvažuje, zda má šanci v boji, máme si i my ujasnit, co znamená nést kříž. Je to rozhodnutí, které má váhu – a které nelze brát jen na půl.
To, že se „zříkáme“ sebe sama a svých jistot, neznamená popření lásky, ale její očištění. Následovat Ježíše znamená být svobodný od pout, která nás svazují, a nechat jeho lásku prostoupit i naše rodinné a přátelské vztahy. Jen tehdy, když se dokážeme vzdát „vlastnění“ druhých, a dokonce i sebe, můžeme opravdu svobodně milovat.
Zamyšlení pro nás: Jsem připraven doopravdy spočítat náklady svého křesťanského života? Anebo chci jen základ bez dokončené stavby? Ježíš nám nabízí cestu, která je náročná – ale jedině ona vede k plnosti a opravdové radosti.