Evangelium podle Lukáše nám ukazuje, jak veliká je Boží láska a jak nesmírnou hodnotu má každý člověk v Božích očích. Podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci nejsou jen příběhy o hledání – jsou obrazem Boží touhy po člověku, který se vzdálil, a radosti, která nastává, když se tento člověk vrátí.
Ježíšova slova se dotýkají jednoho z nejhlubších rozměrů lidského života: touhy být přijat, i když sejdeme z cesty. Farizeové viděli Ježíšovu blízkost hříšníkům jako pohoršení, ale právě zde se ukazuje rozdíl mezi lidským měřením a Božím pohledem. Zatímco lidé často posuzují a dělí na „spravedlivé“ a „hříšníky“, Bůh hledí na každého s nekonečnou láskou a nechce, aby se kdokoli ztratil.
Podobenství o ovci a minci nám připomínají, že Bůh nehledí na množství, ale na jedinečnost každého člověka. Není pro něj nedůležité jen to, že devadesát devět „zůstává“ – jeho srdce bije i pro tu jednu ztracenou duši. Je to láska, která se nevyčerpá, ale jde až do krajnosti.
Nalezení ztraceného pak přináší radost nejen Bohu, ale i celému nebi. To je výzva i pro nás: radovat se z návratu druhých, místo abychom reptali nad jejich minulostí. Bůh nás učí, že jeho radost je vždy radostí ze života, ze smíření a z nového začátku.
Chceme-li se k němu přiblížit, učme se mít podobné srdce – srdce, které nehledí na chyby, ale touží po záchraně a dokáže se radovat z každého, kdo nalezne cestu zpět.