Ježíšova slova o soli a světle patří k nejznámějším výrokům kázání na hoře. Nejsou však jen poetickým obrazem, ale výzvou k odpovědnosti. Křesťan nemá být nenápadným přívěskem světa, nýbrž jeho chutí a světlem. Víra nemá zůstat skryta, ale má se projevit v konkrétních skutcích, které ukazují na Boží slávu.
Obraz soli a světla je jednoduchý, a přesto hluboký. Sůl je nenápadná. Není středem pozornosti, ale bez ní jídlo ztrácí chuť. Stačí malé množství a promění celek. Ježíš tím svým učedníkům – a tedy i nám – říká, že náš vliv neměří Bůh podle velikosti, ale podle věrnosti. I malý čin lásky, spravedlnosti či odvahy může dát světu „chuť“ naděje.
Sůl však může pozbýt chuti. Víra se může stát pouhou tradicí, zvykem bez vnitřního obsahu. Křesťanství bez lásky, bez milosrdenství a bez pravdivosti se stává prázdnou formou. Ježíš varuje před takovou ztrátou identity. Ne proto, aby strašil, ale aby probudil. Křesťan je povolán být autentický – žít z toho, čemu věří.
Podobně je tomu se světlem. Světlo nemá smysl, pokud zůstane zakryté. Není určeno jen pro soukromou zbožnost, ale pro celý dům. Víra není jen osobní útěchou; má společenský rozměr. Dobré skutky nejsou sebepropagací, ale svědectvím. Když Ježíš říká: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi,“ hned dodává cíl – aby lidé vzdali slávu Otci v nebesích. Pravé křesťanské jednání neukazuje na nás, ale na Boha.
Druhá část evangelia může znít přísně. Ježíš mluví o Zákoně, o přikázáních, o spravedlnosti, která má přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů. Nejde však o větší přísnost, ale o hlubší vnitřnost. Farizejská spravedlnost se mohla soustředit na vnější plnění předpisů. Ježíš zve k proměně srdce. Nezrušil Zákon, ale naplnil jej láskou. Pravá spravedlnost není jen o tom „co smím a nesmím“, ale o postoji, který hledá dobro druhého.
Být solí a světlem tedy znamená žít víru tak, aby prostupovala každodenností – v rodině, v práci, ve společnosti. Znamená to nebát se dobra, i když není vždy populární. Znamená to zachovávat přikázání ne ze strachu, ale z lásky.
Toto evangelium nám připomíná, že křesťanství není skrytý poklad uložený v trezoru. Je to světlo postavené na svícen. A svět potřebuje světlo – ne oslňující reflektory moci, ale tiché a věrné světlo těch, kdo žijí z Kristova slova.