Na vysoké hoře se učedníkům na okamžik otevřelo nebe. Spatřili Ježíše v jeho slávě, slyšeli hlas Otcův a zakusili bázeň i úžas. Proměnění na hoře však nebylo cílem – bylo posilou na cestu dolů, zpět do každodennosti, kde se víra osvědčuje.
Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana na vysokou horu a před jejich očima se proměňuje; jeho tvář září, šat je oslnivě bílý a objevují se Mojžíš s Eliášem – Zákon i Proroci dosvědčují, že On je naplněním Božího zaslíbení. Petr chce tento okamžik uchovat, postavit stany a zůstat, ale z oblaku zazní hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Učedníci padají v bázni k zemi, dokud se jich Ježíš nedotkne a neřekne: „Vstaňte a nebojte se.“ Proměnění není únikem z reality, ale posilou pro cestu dolů – ke kříži i k naději vzkříšení; i nám jsou někdy darovány chvíle světla, abychom obstáli v údolích všedních dnů, a když pozvedneme oči, máme nakonec vidět především Ježíše samotného a učit se jej poslouchat.